V patnácti jsem se stal zapáleným fandou art čili prog rocku. Ovšem dlouhá léta jsem si musel vystačit jen s x-tou magnetofonovou kopií nahrávky svých miláčků.

Po přibytí do Japonska, ke kterému došlo zhruba rok po sametovce, jsem konečně mohl ukájet své sběratelské a majetnické pudy kvalitnějšími nosiči, takže jsem skoro veškeré volné oběživo „investoval“ do lesklých kotoučků. Nutno dodat, že poměrně dlouhá léta jsem svou CD sbírku doplňoval především o mně již dobře známá, avšak přepisem na pásku zvukově okradená alba. Japonskou hudbu jsem proto moc nevyhledával. Stáj mých rockových vyvolenců však nebyla příliš početná, takže po nějaké době jsem byl jejich starší tvorbou saturován a nějakých deset nových přírůstků ročně mě nenaplňovalo. A začal jsem se ušima rozhlížet kolem sebe.

Média mi moc kvalitní vhled do kvalitního rocku neposkytují - státní televize předkládá zábavu jak o funusu a zbylé, komerční, kanály jsou ... no prostě komerční. Line se z nich J-POP neboli produkce spousty navzájem zaměnitelných zpěváků a zpěvaček, jejichž sláva hvězd se dotýká tak asi dvě, tři sezóny. Jepičí život hvězdiček i jim do úst vkládaných hitů mě dlouhá léta fascinuje.

Někdy roce 2005 byla japonské veřejnosti představena dívčí pěvecká skupina AKB48. AKB je zkratka tokijské čtvrti Akihabara, význam číslice jsem na internetu nenašel. Jelikož počet členek je 24, soudím, že odpovídá celkovému počtu nohou nacházejících se na stejdži. Soukromě souboru kvůli obdobnému dopadu na kulturu přezdívám AK47. Zpěvačky jsou hezké holčiny, o tom žádná, avšak mně osobně připadají jako klonované - casting zřejmě probíhá přes jedinou postel. Celé jevištní aranžmá - jednotné cvičební úbory ve stylu cosplay a sjednocené spartkiádní pohybování - na mě působí poněkud „severokorejsky“. Tento obchodní model je však velice populární a je franšízován do jiných koutů Japonska i do přilehlého zahraničí.

Členky jsou většinou náctiletí žabci. Jakmile se jim překulí dvacítka, jdou nemilosrdně do šrotu. Důchodkyně se pak vydávají na sólovou dráhu, případně je polkne reklama Dvacetiletým+ čekatelkám na důchod se zpravidla uspořádá rozlúčkový koncert, při kterém je vycezeno moře krokodýlích slziček. Této odchodné Japonci říkají socugjó, což znamená promoce či maturita. Pokud nějaký takový koncert na mě vybafne z televize, chápu se bleskurychle ovladače. Program však nepřepínám, pouze tiším zvuk. Bez něho se nám, starším pánům, skýtá příjemná pokoukaná bez ušního průjmu ;-)

Z YouTube jsem vyzobal něco málo ukázek. Výběr byl nesmírně obtížný, protože všechny písničky mi připadaly k uzoufání stejné. Probíhal náhodně, protože vlastně ani nevím, jaké jsou skutečné hity AKB48...