Vedlejší účinky

V posledním dílu povídání o japonském „klonu“ koronaviru se podíváme, jaké bude mít epidemie, či lépe řečeno boj a ochrana proti ní, důsledky pro tuto zemi, a také na to, co nám o místní společnosti řekla. Ekonomické dopady pro dnešek vynecháme. Jednak z důvodů, že je ještě nejde finálně vyčíslit, a také proto, že dosavadní data jsou snadno k dohledání.

Začneme chválou, či lépe sebechválou, protože rozdíl mezi šířením, průběhem a dopadem nemoci na Japonsko a v širším měřítku na východoasijské teritorium shrnul současný ministr financí a bývalý premiér Taró Aso. Jako hlavní důvod uvádí rozdíl v chování společnosti, či společenské kultuře.

Ministr Taró Aso se projevuje v parlamentu

O Japoncích je známo, že se vzájemně vyhýbají přímému tělesnému kontaktu. Pozdrav podání ruky je jim cizí, jedná se o import z našeho kulturního prostředí. Navzájem si ruce nepodávají a při seznamování nebo při pozdravu s cizincem nabízejí potřes rukou jen ti, kteří chtějí demonstrovat svůj internacionální charakter, po česku světáctví.

Dále zde máme rozdíly v hygieně: Cítí-li se Japonec nachlazen, ihned nasadí roušku. A to nikoliv jako svou ochranu, ale především proto, aby nenakazil své okolí. Zvláště tehdy, pendluje-li mezi domovem a prací často přeplněným vlakem nebo metrem. Kdysi byli pro svou maskovací mánii Japonci terčem jistého posměchu, ale časy se mění. Japonci, ale spíše Japonky mají také ve zvyku zakrývat si při rozhovoru rukou ústa. Několikrát jsem ptal, proč to dělají, ovšem kolikrát jsem se ptal, tolik jsem dostal odpovědí.

Smrkání na veřejnosti budí pohoršení. Je jen málo situací, ve kterých se Japonci nezvedne žaludek, než když vidí cizince, kterak se probírá kapesníkem a jako pod drobnohledem na něm hledá místo, kudy se ještě neprošel šnek. Toto platilo v minulosti, cizinci pobývající v současném Japonsku jsou dílem informovanější a především pro nasální hygienu používají papírové kapesníčky, které jsou často s reklamními příbaly rozdávány v hustě frekventovaných místech zdarma.

Rozdávání reklamních kapesníčků

Evropan je naopak často konsternován, když vidí a slyší Japonce čistit si nos popotáhnutím až z nitra útrob, zvláště pak jedná-li se o mladou a sličnou dívku. Otázkou je, který ze způsobů čištění nosu je vedle sporné eklhaftnosti, jež je stejně jen odrazem kulturní odlišnosti, bezpečnější z hlediska šíření nákazy.

Co už Taró Aso pochválit nemohl, byl přechod Japonska na alternativní způsob práce a výuky. Dlouhodobá práce z domova je zvláště v případě pracovníků od jistého stupně zodpovědnosti prakticky nemožná. To proto, že dokumenty či smlouvy nelze elektronicky podepsat, a tudíž odeslat. Vše musí být na papíře a opatřené příslušným razítkem. Proto museli pracovníci i v době nejpřísnějších koronarestrikcí několikrát týdně naklusat do firmy a papírovat.

V japonském životě totiž hraje razítko neboli hanko či inkan významnou roli. A to jak v komunikaci mezi firmami, tak třeba i při styku osob s bankou. Pro tyto účely má každý jedinec své registrované razítko, opatřené příslušným certifikátem. Razítko má charakteristickou červenou barvu. Dnes již je inkoust syntetická organika, ale původně byl zhotovován z oxidu olovnatého (klejtu). Slyšel jsem, že to bylo proto, že když orazítkovaná smlouva shořela, uhlíkem z papíru se z otisku vyredukovalo kovové olovo, které si zachovalo původní tvar otisku.

Jste-li japonský Novák nebo Svoboda, můžete si koupit již hotové razítko

Že je člověk tvor společenský, platí ve srovnání s námi pro Japonce dvojnásob. Dá se bez nadsázky říct, že individualita Japonců je do značné míry rozpuštěna v kolektivu. Především muži byli zvyklí téměř každý den po práci zapadat s kancelářským týmem do některé z hospod izakaya, kde se víceméně v práci neformálními prostředky pokračovalo. A teď utrum. Buďto pracuj doma, nebo jdi z práce rovnou domů, protože hospody jsou zavřené.

Místní rodiny však fungují tak, že se s otcem prakticky nevidí, společný čas tráví jen o víkendech, které unavený otec zpravidla z valné části prospí. Jejich společnému životu s rodinou se tu ošklivě říká termínem převzatým z angličtiny, family service. A teď najednou jsou pod společnou střechou 24 hodin denně. Frustrace pro všechny.

Kolektivismus je vlastní i dětem. Ty, rozptýleny do svých domovů, nesly odloučení od spolužáků často velmi těžce. Stěžovaly si, že si nemohou hrát se svými kamarády, ani si nemohou hledat nové a že se vůbec cítí izolovaně. A že výuka převážně formou domácích úkolů je otrava. To tvrdí výsledek průzkumu. Má zkušenost je však trochu jiná. Oficiálně byly (na základě nezávazných doporučení prefekturních vlád) zavřeny jen běžné mateřské, základní a střední školy. Večerní doučovací školy (džuku) fungovaly. Džavot dětí (hezký slovenský výraz) zazníval z okolních parků až do našich oken. Na nedalekém baseballovém hřišti se hrálo od rána do večera. Domnívám se tedy, že kdo se zabavit chtěl, ten tak učinil. Možnosti tu byly.

V současné době vchází v platnost poslední stupeň rozvolňování, a to přesto, že třeba v Tokiu dosáhl minulý týden denní počet nově nakažených dvojnásobku stanoveného kritického maxima (20 lidí) pro jejich zavedení. Odborníci se přou, zda 20 000 osob, tento celkový počet nakažených covidem-19, který je v relativním měřítku ve srovnání se světovým průměrem velmi nízký, je japonským úspěchem. Či zda se jedná o totální průšvih centrální vlády, která především nástup epidemie nezvládla. Druhou, nepoloženou otázkou je, jaké další šrámy zanechá epidemie na duši japonské společnosti, nacházející se podobně jako u nás i tak v ne příliš ideálním stavu.

Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem JAPONEUM, obsahujícím komentovaný týdenní přehled zpráv, procházku kamakurskou svatyní Sasuke Inari a jazykovou srandičku.