Urychlí krize, kterou s sebou přináší koronavirová pandemie, střídání na špici politicko-hospodářském pelotonu, nebo se někteří propadající se závodníci vzchopí?

Ústup Japonska ze slávy mám možnost vidět prakticky dennodenně, zažil jsem i spadnutí z druhé světové pozice hospodářské síly na v současné době pozici třetí. Pád je o to bolestnější, že bylo vystřídáno svým odvěkým rivalem a do značné míry i technologickým učněm, Čínou.

Poválečný ekonomický boom, který probíhal paralelně s podobným vývojem v Německu, byl do jisté míry zapříčiněn tím, že místo do zbrojení Japonsko investovalo do průmyslu, který je v podstatné míře orientován na export. Zbrojní průmysl se spíše než na finální zbraně soustředil na výrobu jejich komponent, jako jsou například letecké motory. Tomu odpovídala úroveň technologické vyspělosti.

Je známo, že špičkové technologické úrovně se dosahuje především oborech, které jsou vázány na aplikaci ve vojenství. Řeč je především o aplikovaném výzkumu. Pro základní či akademický výzkum platí trochu jiná pravidla. Je podstatně otevřenější a mezinárodnější a jeho výsledky jsou veřejně prezentovanější. Jde v něm zkrátka hlavně o prestiž.

V japonském akademickém prostředí jsem se pohyboval od roku 1990 zhruba patnáct let. Když jsem do Japonska přiletěl, sestávala se mezinárodní akademická komunita především z Američanů a Evropanů. Nechci říct, že by o své výzkumničení nejevili zájem, ale vedle práce ve špičkově vybavených laboratořích byla silným důvodem jejich přítomnosti možnost důkladněji poznat tuto zajímavou zemi a její kulturu.

Národnostní profil zahraničních akademiků se začal měnit. Euroamerickou vlnu pozvolna vystřídala vlna asijská, mí první asijští kolegové byli Jihokorejci a Tchajwanci, které však postupně drtivě přečíslila vlna kontinentálních Číňanů. Většina z nich byla do svého výzkumu hluboko ponořena, Japonsko Nejaponsko.

Tou dobou již bylo Japonsko v pozici, kdy bylo schopné exportovat produkty jako třeba automobily a především elektroniku, která (velmi volně řečeno) představovala 90 % technické úrovně, avšak bylo schopno je dodávat za nepřiměřeně nižší ceny. Poté se ale země vydala americkou cestou, čili zachovala se plně podle ekonomických zákonů kapitalismu:

Technologicky méně náročnou produkci Japonsko outsourcovalo do tehdy laciné Číny s tím, že doma si hodlalo ponechat pouze „smetánku“. Japonské univerzity, především jejich technické a přírodovědné obory, již byly podobně jako americké školy zaplaveny tisíci čínských studentů. Řada absolventů v hostitelské zemi zůstala a nastartovala tam svou kariéru.

Tou dobou jsem příliv čínských studentů vítal a bral ho jako známku jistého uvolňování čínské politiky. O mnoho let později jsem poznal, že jsem se mýlil. Už nevím, v kterém to bylo roce, kdy Čína vyzvala své mozky pobývající v zahraničí k návratu domů podpořit rozvíjející se domácí hospodářství. Tuto výzvu s řadou svých krajanů neoslyšela ani má čínská spolupracovnice. Po několika letech mi napsala. Tou dobou už byla ředitelkou výzkumného ústavu hutní keramiky jedné významné firmy.

Japonsko bylo postupně jako zbytek světa zaplavováno levnou a šuntózní čínskou produkcí. Textil, plastikové výlisky a ošklivé japonské (sic!) suvenýry pro nejlevnější obchodní řetězce představovaly první vlnu. Zbožní profil se však pozvolna měnil. Přibývalo technologicky náročnějších produktů, postupně se zvyšovala kvalita řemeslného zpracování. Začaly se objevovat produkty, které přímo konkurují japonské produkci. Vývoj zatím skončil u mobilních telefonů a jejich komponent včetně licenčně vyráběných procesorů Kirin. Jejich litografie se z počátečních 40 nm dostala na současných 7 nm.

Řada japonských firem nedovedla původně korejské (tuto zemi jsem pro jednoduchost přeskočil) a poté ani čínské konkurenci čelit. Elektroničtí giganti rušili celá výrobní odvětví. Osekána byla třeba firma Sony – symbol japonské ekonomiky. V jisté době hrozilo, že se položí úplně. Jako firma víceméně přestal existovat Sharp, dnes jde spíše o obchodní značku, v níž drží majoritní podíl tchajwanský Foxconn. Nepříznivá ekonomická situace dohnala k fúzi takové giganty, jako byly Konica a Minolta, kteří jsou dnes víceméně okrajovými producenty kancelářské techniky a také fajnovostí, které do běžných domácností nedorazí.

Nevím, jestli jsem to náhodou nepřivolal, ale přesně v době, kdy jsem psal tento článek, ke mně dorazila zpráva, že firma Olympus po 84 letech končí výrobu fotoaparátů. Tuto divizi převzalo podobně před lety značku notebooků VAIO společnosti Sony investiční sdružení Japan Industrial Partners (JIP). Čili finančníci, nikoliv technologická firma. Jen jestli tato JIPka nebude místo intenzivní péče poskytovat spíše pohřební službu.

Technologický vrchol a hlavní zlom podle mě nastane, až Čína zvládne produkci procesorů s vlastní architekturou a vyvine vlastní plnokrevný operační systém, nejen x-tou linuxovou variantu. Upřímně řečeno z tohoto stavu, jehož příchod Trump svou hospodářskou politikou podle všeho urychluje, jde docela strach. Neočekávám totiž, že by tamní autoritářský režim dobrovolně povolil. Uvolněním politického sevření by totiž přišel o svou hlavní konkurenční výhodu.

Obávám se představit si, kde se tou dobou bude nacházet rapidně stárnoucí a postupně méně pracovité Japonsko. To, že podobný, avšak pravděpodobně sociálně bouřlivější vývoj nejspíš za pár desetiletí čeká i Čínu, nemůže být útěchou.

Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem na JAPONEUM.CZ, obsahujícím komentovaný týdenní přehled zpráv, ukázku praní peněz v kamakurské svatyni Zeniarai Benten a jazykovou srandičku.