Počet obětí největší průmyslové katastrofy nebyl dosud zveřejněn žádnou z postsovětských republik, na Západě je pravda o této katastrofě politicky nekorektní

26. dubna 1986 došlo k výbuchu v jednom z 1000MW jaderných reaktorů černobylské elektrárny, asi 100 kilometrů na sever od Kyjeva. První zprávy se dostaly k západní veřejnosti s větrem až o dva dny později, v době, kdy již byl zaznamenán růst radiace v prostředí. Jako myslící občané socialistického státu jsme brali zlověstné zprávy vážně a rozhodli se s manželkou maximálně omezit eventuální nebezpečí pro naše dvě děti i pro třetí dítě, které se mělo narodit za dva týdny. 29. dubna jsme hodili do pračky všechno oblečení, které bylo v minulých dnech v kontaktu s vnějším prostředím, a omezili jsme vycházení dětí ven na minimum. Prvomájových průvodů jsme se i tak nezúčastňovali.

Uklidňujícím zprávám socialistických sdělovacích prostředků jsme nevěřili, vždyť naším krédem bylo, že ani přesný čas jim nelze věřit. O příznivém směru větrů pro Česko jsme tenkrát ještě nevěděli. Přestali jsme kupovat čerstvé maso, mléko i zeleninu, a vydrželi jsme to více než rok – až do našeho vystěhování z ČSSR, o které jsme měli v době výbuchu zažádáno již více než čtyři roky a které nám strana naštěstí povolila v srpnu 1987. Vystěhovali jsme se se třemi dětmi a čtyřmi kufry, v nichž kromě dudlíků a plenek byl asi 1 kilogram novinových výstřižků, které jsem plánoval použít v budoucnu při výchově dětí, a taky abychom nezapomněli, jak reálný socialismus vypadá. Několik z oněch výstřižků zde přikládám (moje čmáranice na nich pochází z oné doby).

Jak si každý může přečíst, pět týdnů po havárii Rudé Právo radostně referovalo, že „Černobyl znovu ožívá“ a že „v černobylském domě kultury hostují umělecké soubory z Kyjeva“; jde o zajímavý příklad výroku, který má stejné implikace ať je pravdivý, nebo lživý: buď noviny absurdně lžou, že do mrtvého Černobylu přijel umělecký soubor, anebo absurdně přijel umělecký soubor do zamořeného Černobylu – výrok v každém případě poskytuje šokující svědectví o socialistické realitě.

V prvním měsíci po katastrofě vznikl v Sovětském svazu oficiální seznam 31 obětí katastrofy, s přesnými jmény i s popisem příčiny smrti, a přestože boj se zamořením pokračoval měsíce a léta, skutečnost zmrzla navždy v onom seznamu kanonizovaných obětí. Číslo 31 mrtvých se stalo základní konstantou černobylské havárie, bylo citováno po deseti letech v Scientific American i po dvaceti pěti letech v Nature, a je populární dodnes. Je politicky nekorektní mluvit o dalších obětech. Například, ukrajinský velvyslanec ve Spojených státech sdělil v interview pro Scientific American, že počet obětí byl 31, a jen mimochodem v průběhu rozhovoru prohodil, že ani odhad 32 000 není nepravděpodobný (Scientific American, April 1996, pp 32-37). Dodnes nejsou k dispozici přesné informace.

Překvapivý je jednotný charakter všech těch eufemismů, polopravd a lží, na nichž se podílejí představitelé postsovětských republik, OSN i světový tisk. Magické číslo 31 se ujalo i přesto, že mnohá svědectví ukazovala na stovky obětí v prvních týdnech katastrofy a na tisíce mrtvých v následujících měsících. Například Grigorij Medvěděv, jeden z hlavních techniků na sovětském ministerstvu energetiky vyslaných na místo katastrofy, se ve svém popisu zmiňoval o dalších konkrétních 50 lidech, vedle kanonizovaných 31 obětí, kteří museli zemřít v prvních dnech, a navíc uvedl, že 500 lidí tvořilo posádky vrtulníků, které opakovaně přelétaly nad kráterem vybuchlého reaktoru, kde letální dávku dostali během 3,5 minut – všichni museli zemřít během několika týdnů (letální dávka je 5 až 10 sievertů, člověk neumírá ihned).

Grigorij Medvěděv popisuje, jak úřady systematicky lhaly během celé události. V městě Pripjať, tři kilometry od elektrárny, nechaly sovětské úřady žít 50 000 obyvatel nadohled od vybuchlého reaktoru ještě nejméně 48 hodin po explozi, „aby nenastala panika“. Všichni obyvatelé (průměrný věk 26 let) dostali před evakuací 2 % až 4 % letální dávky, což by k celkovému počtu obětí muselo časem přidat nejméně 1000 lidí. Prvomájové průvody pod širým nebem proběhly radostně jako každý rok i v Kyjevě, kde byli obyvatelé vystaveni v prvních dnech po výbuchu intensitě záření až 100 mR/h; tato intensita by byla pro všech 2,5 milionu obyvatel Kyjeva letální za dvacet měsíců a vzhledem ke stochastickému charakteru účinků záření bylo možno očekávat vážná zranění a smrt u desítek tisíc až stovek tisíc lidí z oněch 2,5 miliónů už po několikatýdenním či několikaměsíčním ozáření.

Asi 800 000 mladých mužů – likvidátorů – bylo po výbuchu posláno na vyčišťovací práce do nejzamořenějších oblastí a podle různých odhadů z nich do roku 2011 zemřelo mezi 20 % až 90 %. Z fragmentárních materiálů, které byly k dispozici v roce 2011, jsem provedl odhad, že během 25 let zemřelo v důsledku havárie mezi 280 000 a 360 000 občanů Sovětského svazu či postsovětských republik (viz).

Pokusil jsem se v roce 2011 přidat v anglické Wikipedii k heslu „Chernobyl Disaster“ několik vět doložených příslušnými citacemi, ukazujících na mnoho dalších obětí vedle 31 zmíněných hrdinů, ale neviditelná ruka prosovětských editorů začala text po několika hodinách měnit a za tři dny zůstalo na Wikipedii opět jen oněch 31 mrtvých – a jsou tam dodnes. Podobnou zdrženlivost a podezřele jednotný styl lze vidět na Wikipedii a na dalších internetových zdrojích i v dalších jazycích. Česká Wikipedie pod heslem „Černobylská havárie“ jmenuje v úvodu Černobyl a Fukušimu jako dvě vážné katastrofy, a teprve na konci dlouhého textu se zmiňuje o oněch 31 obětech v Černobylu. Informací o největší průmyslové katastrofě je dnes, po třiceti letech, k dispozici méně, než bylo před pěti lety – počet obětí ale musel nutně vzrůst. Lze se dočíst, že podle některých odhadů katastrofa vedla ve svých důsledcích ke smrti téměř jednoho miliónu lidí, ale tento údaj je obvykle ztracen v moři nejasností a eufemismů.

Poslední Scientific American z dubna tohoto se u příležitosti třicátého výročí katastrofy zmiňuje o potenciálním zvýšení rakoviny v důsledku nehod v Černobylu a Fukušimě, i když hlavní nevýhodu černobylské události časopis vidí v tom, že podlomení důvěry v atomovou energii poškodilo boj proti změně klimatu (Scientific American, April 2016, p 7).

Do Izraele, kam jsme se vystěhovali, přijely tisíce lidí ze sovětských oblastí postižených katastrofou. Z osobního svědectví bývalých sovětských doktorů jsem se dozvěděl, že úřady nařídily lékařům falšovat diagnózy a utajovat nemoc i smrt z ozáření, a dále že nemocní byli rozptylováni po celém Sovětském svazu, aby eventuální sbírání informací ze strany nepovolaných bylo obtížné. Utrpení mnoha miliónů lidí v postižených oblastech Sovětského svazu po černobylské katastrofě bylo srovnatelné jen s tragédiemi za Stalinova hladomoru a za Hitlerovy okupace, jak dosvědčuje běloruská novinářka Svetlana Alexievich ve svém svědectví „Hlasy z Černobylu“ (Voices from Chernobyl, The Oral History of a Nuclear Disaster, Picador, New York, 1997).

I pro zkušeného čtenáře ruské a sovětské literatury, znajícího hrůzy ruských dějin a hluboký pesimismus ruských tvůrců, je kniha rozhovorů s účastníky černobylské tragédie otřesná. Autentická svědectví lidí, jež novinářka nechala volně mluvit, od prostých vesničanů až po vědce a politiky, překoná všechny Dostojevského Běsy a vžene slzy do očí i průměrnému cynikovi.

Podobna Solženicynovi, musela Alexievich svou zemi opustit. Nobelovu cenu za literaturu dostala v roce 2015. Podle jednoho jejího svědectví vlála nad zničeným reaktorem rudá vlajka, a když ji záření časem zničilo, musel vybraný voják vyjít na střechu s čerstvou vlajkou – a později zemřít (Voices from Chernobyl, strana 91). Postižení, kteří ztratili kůži a křičeli bolestí a žízní, často nedostali v nemocnici ani prostředky na utišení bolesti, a dokonce ani vodu na utišení žízně (Voices from Chernobyl, strana 229).

Výbuch atomového reaktoru byl způsoben fušerským plánováním nebezpečného pokusu, nedostatečnými bezpečnostními pravidly a celkově nízkou úrovní sovětské vědy. Laické zdravotnictví zvýšilo úmrtnost zraněných. Nelidskost systému a nedostatek morfia vedly k tisícům umírajících za zvířecích podmínek. Většinu utrpení miliónů nezpůsobil výbuch sám, ale diletantské vedení a lhaní na všech úrovních řízení při záchranných pracích. Gorbačov pochopil, že v daném systému ani nejvyšší šéf státu neví co se děje, a proto nechal Sovětský svaz rozpustit.

Západní zeleno-rudá levice, sympatizující se socialistickým východem a navíc technicky nevzdělaná, z katastrofy neobvinila socialismus, ale atomovou energii, kterou se jí v Německu podařilo zakázat. Avšak srovnání s dalšími známými nehodami ukazuje, že vinna není atomová energie. V americkém Three Miles Island došlo v roce 1979 k téměř katastrofickému přehřátí reaktoru, ale nedošlo k úniku radioaktivity do okolí a počet obětí byl nula. V japonské Fukušimě poškodilo v roce 2011 jadernou elektrárnu zemětřesení o síle 9 stupňů s vlnou tsunami vysokou 10 metrů, ale přestože zemětřesení zabilo 15 000 lidí, není známa fatální oběť z ozáření.

Tváří v tvář takové tragédii, jako byl holokaust nebo Černobyl, vždy vyvstává otázka smyslu nebo ponaučení. Zlo se v posledních 100 letech organizuje pod hlavičkou socialismu, někdy rudého, někdy hnědého a někdy zeleného. I když smysl všech těch tragédií nám může unikat, nemělo by nám uniknout důležité přikázání: „Vyvaruj se socialismu jakékoli barvy.“

www.hegaion.cz