Nad výsledky finských voleb zavládlo v Evropě doslova zděšení. Obrovské zisky euroskeptických Pravých Finů přivedly evropský tisk k velmi tvrdým komentářům. Třeba italská la Repubblica píše, že krajní pravice ze severských zemí vyhlašuje jihu Evropy bleskovou válku.

Tyhle obavy vzbuzuje fakt, že Praví Finové odmítají pomoc ohroženým zemím eurozóny. Po Řecích a Irech teď o záchranné úvěry žádají Portugalci. A Praví Finové jsou ostře proti tomu, aby jim Finsko půjčilo.

Tento postoj přitom může mít dalekosáhlý význam. Finsko je totiž jedinou zemí eurozóny, v níž musí pomoc Portugalcům schválit Parlament, samotný souhlas vlády nestačí. Kromě Pravých Finů pomoc zadluženým zemím odmítají i sociální demokraté, kteří loni hlasovali proti půjčkám Řecku a Irsku. Socialisté přitom v nynějších volbách také uspěli a jsou druhou nejsilnější stranou. Odpůrci půjček tak sice v Parlamentu nemají většinu, ale vzkaz od voličů je jasný: Finové masivně hlasovali pro strany, které se současným způsobem řešení dluhové krize v eurozóně nesouhlasí.

Je zřejmé, že se to projeví i na postoji těch stran, které se označují za proevropské. Pravděpodobný budoucí premiér Jyrki Katainen, který je v současné vládě ministrem financí, se už před volbami vyjadřoval ve vztahu k Portugalsku velmi tvrdě.

Výsledek finských voleb je přitom v mnoha směrech příznačný. Také v Německu nebo Nizozemí se veřejné mínění staví k pomoci státům na periferii eurozóny stále více skepticky. Tento postoj je přitom na jednu stranu naprosto pochopitelný. Finové si svou vlastní hlubokou krizí prošli na začátku 90. let. Zvládli ji sami, o cizí pomoc nežádali. V Německu jak známo dlouhodobě téměř stagnovaly mzdy, zatímco v Řecku platy rostly raketovým tempem. Stále větší frustrace voličů z těchto zemí tak někoho může jen těžko překvapit.

Na druhou stranu je ale příznačné i to, že se v těchto sporech leckdy neargumentuje zrovna fér. Strany, jako jsou Praví Finové, se bouří proti posílání peněz na periferii. Řekům nebo Irům přitom zatím nikdo nedal jedno jediné euro. Pomoc má formu půjček, na kterých by podle plánu měli ti, kteří je poskytují, velmi slušně vydělat. Dlužníci totiž mají zaplatit úrok výrazně vyšší, než za který si dané peníze Němci, Finové, Nizozemci nebo třeba Rakušané vypůjčí. Takže z tohoto pohledu se o žádné dotace nejedná.

Samozřejmě tu ale je jeden velký problém, a to pochybnost o tom, jestli Řekové, Irové a v budoucnu Portugalci tyto půjčky skutečně splatí. Pokud ano, bude to pro ostatní země eurozóny dobrý byznys, jak už bylo řečeno. Ale pokud oslabené země nakonec zbankrotují, tak o část peněz přijdou soukromí věřitelé i státy.

Řecký bankrot je nyní v podstatě nevyhnutelný a podobný osud dost možná potká i Irsko, takže z tohoto pohledu mají Praví Finové pravdu, když brojí proti přesunu finských peněz na periferii eurozóny. Ale i přesto platí výše řečené, tedy že leckteré argumenty nejsou fér.

Země v problémech jsou například obviňovány z toho, že si žily nad poměry a utrácely jako smyslů zbavené. To platí pro Řecko, kde ve výdajích státního rozpočtu existují neuvěřitelné bizarnosti. Ale rozhodně to není případ Irska nebo Španělska. Tyhle země dostaly do problémů dluhy soukromého sektoru, nikoliv nadměrné vládní výdaje. Vždyť španělský státní rozpočet byl ještě v roce 2007 vysoce přebytkový. Na nafouknutí dluhů v soukromém sektoru se přitom zásadně podílely německé banky, které zde investovaly obrovské německé přebytky. Je tak jistě chybou daných zemí, že neudržitelný nárůst soukromých dluhů tolerovaly, na druhou stranu ale díl viny nesou i ti, kteří jim tak ochotně půjčovali. Jenže o tom se v Evropě příliš nemluví. Jak ve Financial Times napsal Tony Barber, stejně jako vojenské dějiny píší vítězové a nikoliv poražení, tak i hospodářskou historii píší věřitelé a nikoliv dlužníci. K tomu navíc dodejme, že stávající podoba záchrany ohrožených zemí je v podstatě záchranou bank, které těmto zemím půjčovaly. Tedy v první řadě německých, francouzských, ale třeba i nizozemských bankovních domů…

Je tedy jasné, že běžným lidem v zodpovědných státech se pomoc hříšníkům nezamlouvá. Tahle kritika jde ale leckdy špatným směrem. Nějaká forma pomoci je totiž zřejmě nevyhnutelná, protože ohrožení stability eurozóny by neprospělo vůbec nikomu. Ale kritiku si zaslouží konkrétní forma této pomoci. Tedy fakt, že evropští politici lijí na periferii eurozóny další a další půjčky bez ohledu na to, že minimálně některé z ohrožených zemí jsou insolventní. To znamená, že se bankrotu prostě nevyhnou. Pokud by eurozóna tento bankrot připustila, zajistila jeho klidné provedení a pak dané země třeba podpořila úvěrem, byla by to racionální strategie, která by měla šanci na úspěch. Ale stávající postup, tedy pouhé poskytování půjček a předstírání, že se tím vše spraví, nálady ve veřejnosti časem ještě víc vyhrotí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6