19.6.2021 | Svátek má Leoš


FEJETON: Na úřadě v Jeruzalémě

29.4.2009

V posledních letech jsem ráda chodila na pojišťovací úřad Bituach Leumi v pondělí odpoledne. Nebylo tam tolik lidí jako jindy a mohla jsem svou záležitost poměrně rychle vyřídit. Chození na úřady se nikdy nestalo mým koníčkem, a tak jsem tomu byla velmi ráda. Ale časy se mění, “zákony se mění”. Jak tam tak se svým pořadovým lístkem čekám, všimnu si, že už několik lidí přede mnou bylo odmítnuto s odkazem na to, aby přišli zítra ráno a jen ráno. Měla bych to tušit. Ale ne, jsem plná sebedůvěry. Všechny potřebné dokumenty mám s sebou, neexistuje tedy žádný důvod, pro který by má žádost měla být odmítnuta.

Mladá úřednice ovšem musí kvůli mě zavolat na jiné oddělení a tam se dozvídá, že jsem ještě nepřicestovala do Izraele.

“Nepřicestovala jste do země! Přijďte zítra a přineste sebou pas s potvrzením, že jste přicestovala!”

Tak rychle to nevzdám. Svůj pas i potvrzení totiž sebou mám: “Jak to, že jsem nepřicestovala do Izraele?” rychle vytahuji z tašky potvrzení, kde to stojí černé na bílém, když má pouhá přítomnost o tom zjevně nic nevypovídá. Ona se na něj ovšem ani nepodívá. Něco takového se v pondělí odpoledne už nevyřizuje. A kromě toho jí Josi řekl...

Ještě stále se nehodlám vzdát. Slečna na úřadě se ohání výrazy jako předpisy a zákon, na kterém prý nemůže nic změnit. Jeden čekající pán mě upozorňuje, že je můj zápas tak jako tak ztracený a že jen zdržuji a zabraňuji ostatním, aby si vyslechli svůj osobní rozsudek. Vím, kde je kancelář Josiho, a neprodleně se tam vydávám. Odhodlávám se zaklepat, neboť slyším, že se za dveřmi směje, a má tedy zjevně dobrou náladu. Po krátkém zaváhání mi dovolí vstoupit a položit mu osudnou otázku, jak je možné, že jsem ještě nepřicestovala do Izraele.

Odpověď je velmi jednoduchá. Počátkem prosince jsem na víkend vycestovala. Je teprve konec ledna a ministerstvo vnitra ještě nepotvrdilo, že jsem tady. Informace o mém příjezdu ještě není v počítači, a tím pádem tu nejsem.

“Takhle pracují na ministerstvu vnitra?” ptám se.

“Ano, takhle pracují a je třeba trpělivě čekat!” poučuje mě Josi. „Přijďte v pondělí dopoledne, v pondělí dostáváme od ministerstva vnitra zprávy.“

“Ale kde vezmu jistotu, že zpráva o mém příjezdu už tu příští pondělí bude?” Ráda bych si ušetřila zbytečné putování na úřad i své nervy. Jako smířlivého gesta se mi dostane telefonního čísla.

Po cestě na propásnutou schůzku se mi v hlavě honí roztodivné myšlenky: Kdo vlastně jsem? Ztracená existence nebo pohřešovaná osoba? 5. prosince roku 2005 jsem v Praze nastoupila do letadla a 24. ledna 2006 jsem ještě nedorazila do Tel Avivu? Pro obyčejného člověka, odkázaného na milost a nemilost úřadů, se to zdá příliš složité.

Ale jedno vím dnes už s jistotou. Díky úřadům a úředníkům se mohu učit mnohým ctnostem jako například trpělivosti, vytrvalosti, sebeovládání, odvaze, laskavosti, humoru, důvěře v Boha, trpělivosti, trpělivosti a ještě jednou trpělivosti, grrr!!!

© Krista Gerloffová








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.