Mladá úřednice ovšem musí kvůli mě zavolat na jiné oddělení a tam se dozvídá, že jsem ještě nepřicestovala do Izraele.
“Nepřicestovala jste do země! Přijďte zítra a přineste sebou pas s potvrzením, že jste přicestovala!”
Tak rychle to nevzdám. Svůj pas i potvrzení totiž sebou mám: “Jak to, že jsem nepřicestovala do Izraele?” rychle vytahuji z tašky potvrzení, kde to stojí černé na bílém, když má pouhá přítomnost o tom zjevně nic nevypovídá. Ona se na něj ovšem ani nepodívá. Něco takového se v pondělí odpoledne už nevyřizuje. A kromě toho jí Josi řekl...
Ještě stále se nehodlám vzdát. Slečna na úřadě se ohání výrazy jako předpisy a zákon, na kterém prý nemůže nic změnit. Jeden čekající pán mě upozorňuje, že je můj zápas tak jako tak ztracený a že jen zdržuji a zabraňuji ostatním, aby si vyslechli svůj osobní rozsudek. Vím, kde je kancelář Josiho, a neprodleně se tam vydávám. Odhodlávám se zaklepat, neboť slyším, že se za dveřmi směje, a má tedy zjevně dobrou náladu. Po krátkém zaváhání mi dovolí vstoupit a položit mu osudnou otázku, jak je možné, že jsem ještě nepřicestovala do Izraele.
Odpověď je velmi jednoduchá. Počátkem prosince jsem na víkend vycestovala. Je teprve konec ledna a ministerstvo vnitra ještě nepotvrdilo, že jsem tady. Informace o mém příjezdu ještě není v počítači, a tím pádem tu nejsem.
“Takhle pracují na ministerstvu vnitra?” ptám se.
“Ano, takhle pracují a je třeba trpělivě čekat!” poučuje mě Josi. „Přijďte v pondělí dopoledne, v pondělí dostáváme od ministerstva vnitra zprávy.“
“Ale kde vezmu jistotu, že zpráva o mém příjezdu už tu příští pondělí bude?” Ráda bych si ušetřila zbytečné putování na úřad i své nervy. Jako smířlivého gesta se mi dostane telefonního čísla.
Po cestě na propásnutou schůzku se mi v hlavě honí roztodivné myšlenky: Kdo vlastně jsem? Ztracená existence nebo pohřešovaná osoba? 5. prosince roku 2005 jsem v Praze nastoupila do letadla a 24. ledna 2006 jsem ještě nedorazila do Tel Avivu? Pro obyčejného člověka, odkázaného na milost a nemilost úřadů, se to zdá příliš složité.
Ale jedno vím dnes už s jistotou. Díky úřadům a úředníkům se mohu učit mnohým ctnostem jako například trpělivosti, vytrvalosti, sebeovládání, odvaze, laskavosti, humoru, důvěře v Boha, trpělivosti, trpělivosti a ještě jednou trpělivosti, grrr!!!
© Krista Gerloffová