Pokud se člověk setká se šikanou v roli diváka, staví ho to do nepříjemné situace. Na jednu stranu by se možná rád zastal napadeného, na druhou stranu, není-li zvyklý čelit fyzickému násilí, pak se střetu s útočníkem nutně obává. Má tedy dvě možnosti: Jít do střetu a riskovat újmu nebo nezasahovat smířit se s tím, že je zbabělec.

Jsou ovšem lidé, kteří chtějí za každou cenu vyváznout bez ztráty kytičky. To znamená vyjít ze situace nejen bez rizika, ale i bez pocitu selhání. Co se jim nabízí? Je tu možnost neodsoudit agresora. Takový přihlížející bude raději věřit tomu, že postižený si nějakým způsobem útok zasloužil. To nebývá příliš těžké, neboť agresor téměř vždy poskytuje zdůvodnění své agrese. Člověk, který si nechce pálit prsty a chce zůstat ve svých očích morální, je většinou připraven takové vysvětlení s jistou úlevou přijmout. Dokonce se může pokusit zapůsobit jako zprostředkovatel a začít přemlouvat napadeného, aby útočníka zbytečně neprovokoval. Může si tedy, ať už v duchu nebo ve skutečnosti, zahrát na roli nestranného spravedlivého, aby měl sám ze sebe co nejlepší pocit.

Problém je, že pokud člověk nedisponuje větší silou než útočník, pak z podobné situace nemůže vyjít bez ztráty kytičky. Porovnáme-li člověka, který odchází se špatným svědomím zbabělce, a člověka, který odchází s dobrým pocitem spravedlivého, pak první z nich stojí morálně přece jen o stupínek výše. Přinejmenším si uvědomuje své selhání. Druhý ho sám před sebou zapřel, navíc využil situaci k přifouknutí svého ega. Říká se tomu pokrytectví. Pro agresora je takový postoj příznivější než pouhá zbabělost.

Právě tento druh pokrytectví předvádí západní Evropa tváří v tvář islámskému terorismu. Děje se tak už 30 let. Liberální elity reagují na útoky opakovaně výzvami k větší toleranci vůči islámu. Chovají se podle zákona šikany, ustupují agresorovi a zároveň pěstují obraz vlastní dokonalosti, spravedlnosti, tolerance a morální čistoty. Možná by se hodilo na tomto místě připomenout varování George Orwella pronesené tváří v tvář agresi fašistické: „Nikdo nezůstane čistý.“ Použít násilí proti agresorovi je zlo, jenže nebojovat je také zlo.

Výmluvnou zkušenost popisuje spisovatel, kritik islámu a bývalý muslim Hamed Abdel-Samad. Jeho vydavatel vycouval z naplánovaného vydání Abdel-Samadovy kníhy ve Francii. V dopise to odůvodnil tím, že si nepřeje další Charlie Hebdo. Pak k tomu ovšem přidal pár vět o toleranci vůči náboženskému přesvědčení. Je pravděpodobné, že touto douškou chtěl dosáhnout toho, aby se sám se sebou cítil o něco lépe. Morálně se tím však devalvoval více, než kdyby zůstal u prostého sdělení, že důvodem nevydání knihy jsou obavy z násilí.

Trefnou odpověď na obvyklé pokrytectví použil francouzský kandidát na prezidenta Éric Zemmour. V televizní diskuzi byl osočen, že jeho kritika islámu rozpoutává občanskou válku. Jeho odpověď zněla (volně přeloženo) následovně: „Válka už v našich ulicích je. A ti, kdo zabíjejí, nevraždí s výkřikem Éric Zemmour, ale s výkřikem Alláhu akbar.“

Pojmenovat agresora je zásadní podmínkou překonání násilí. Bylo by dobré, aby intelektuálové, novináři, politici přestali mlžit. Tváří tvář hrozbě radikálního islámu prokazuje řada lidí impozantní schopnost dospět sofistikou k žádoucímu tvrzení, aniž by se při tom nechali zmást fakty. Skutečnost, že se vraždí ve jménu náboženství a že toto vraždění nařizuje přímo svatá kniha, přetaví do sdělení, že všechna náboženství jsou o morálních hodnotách a že odvolávat se při kritice islámu na citáty z Koránu je chybné, neboť texty je třeba interpretovat. Člověk by se těchto prudce inteligentních lidí rád zeptal, jestli druhou světovou válku náhodou nezpůsobilo to, že Hitler chybně interpretoval Mein Kampf.

Obviňovat kritiky islámu nebo obecně Evropany z netolerance zní sice pěkně morálně (a je to v porovnání s kritikou islámu bez rizika), jenže Evropané nedemonstrují za zavraždění spisovatelů a karikaturistů, kteří o nich napsali něco nepěkného nebo se otřeli o jejich světonázorové přesvědčení, ani netancují radostí nad úspěšnými teroristickými útoky. Je tu rozdíl. Mít oči a nevidět je selháním charakteru.