Politický spor mezi eurooptimisty a europesimisty má řadu rovin, zvláště ekonomických. Zdá se však, že rovina zahraniční politiky EU je tématem poněkud podceněným. Nemluvím nyní o radaru, resp. obranné politice; tento aspekt totiž nesouvisí se zpochybňováním samotné demokracie. Jinak je však tomu v názoru na izraelsko-palestinské vztahy: Není tajemstvím, že část EU stojí otevřeně na straně Palestinců. Co je však horší: ti, kteří by chtěli podpořit právo demokratického státu nebýt systematicky ostřelován, musí mlčet. Naposledy mluvčí českého předsednictví J.F. Potužník, který označil izraelskou operaci proti Hamasu za defenzivní. Nic víc, nic míň. Pobouření, které to v Evropě vyvolalo, bylo výmluvné. České úřady ihned přispěchaly s distancem od tohoto politicky nekorektního výroku.

Je zajímavé, že například v otázce kritiky politických poměrů na Kubě má česká diplomacie volnost; může vyjadřovat výrazně odlišná stanoviska třeba od diplomacie španělské. Zde jsme však nuceni - proti zdravému rozumu - kritizovat demokratický stát a teroristy šetřit. Mimo jiné, z důvodu přítomnosti několikaprocentní voličské muslimské menšiny ve Francii, Nizozemsku, Belgii i jinde.

Připusťme na chvíli, alespoň teoreticky, že islám je - ze své podstaty - podobně sektářské náboženství, jako ideje Svědků Jehovových. Pokud by tomu tak bylo, dovolil by si to někdo z vrcholných demokratických politiků říct nahlas? Říci o Svědcích Jehovových, že jsou sektou, samozřejmě autora výroku nestojí nic. Nejde o politicky nekorektní výrok. Není těžké ani o Kubě, Bělorusku či Zimbawe mluvit otevřeně a pravdivě. Tváří v tvář tak významnému geopolitickému hráči jako je islámský svět se však musí pravda vydávat za lež a lež za pravdu. Jak by asi Francie reagovala, kdyby ji nějaká enkláva poblíž Paříže celý rok denně ostřelovala? A navíc by se tato enkláva netajila tím, že konečným cílem je Paříž srovnat se zemí? Jaká obrana by byla přiměřená? Ne, ani obranná válka nemůže být dokonale spravedlivá a humánní. Bohužel, civilní oběti přináší vždy. Když koncem druhé světové války spojenecká vojska osvobozovala Evropu, byla to přiměřená obrana? Neumírali snad civilisté? Izrael, jako civilizovaný národ, se snaží o ochranu lidského života, což má kořeny už v judaistickém nazírání na svět. Nedávno dokonce Izrael neváhal poníženě vyměnit s libanonským Hizballáhem ostatky svých vojáků za živé vězně, kteří pažbou pušky zabili židovské dítě.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak vztahy mezi Izraelci a Palestinci vyřešit. Nepopírám, že prostor pro diplomacii existuje, někdy je větší, jindy menší. Mezi lidmi, kulturami a etickými systémy však existují pnutí, která nejsou sladitelná pomyslným stavěním mostů. Jsou to pnutí mezi pravdou a lží, mezi dobrem na jedné straně a úmyslným a vědomým zlem na straně druhé. Nechci nyní analyzovat, do jaké míry jde o toto pnutí v konfliktu etiky současné izraelské společnosti s etikou Hamasu. Nelze však popřít, že tento konflikt patří k těm, kde se i zastánci "mírového řešení za každou cenu" netají tím, že ve skutečné vyřešení nevěří.

Kéž by české předsednictví oportunisticky neříkalo jen to, co chce arabský svět slyšet. V naší zemi není významná arabská menšina, navíc české úřady se nebojí podporovat vysílání Svobodné Evropy do Íránu a nezalekli se hrozeb ani kvůli plánu vybudovat radar. Škoda tedy, že v otázce současné izraelské ofenzívy podléhá i Česko duchu politické korektnosti.

http://tombi21.blog.cz