V nedávných týdnech jsme sledovali, jak francouzskou veřejnost rozhýbal případ šestnáctileté Mily. Dívka prohlásila, že islám je náboženstvím nenávisti. Sklidila za to vlnu nenávisti, výhrůžky smrtí a znásilněním. (Což už samo o sobě je v očích správného liberála důkazem, jak neměla pravdu, že?) Ministryně francouzské vlády odsoudila pronásledovanou dívku za podněcování nenávisti a oficiální představitelé francouzských muslimů prohlásili, že sklízí, co zasela.

Bylo to však už trochu moc. V tomhle případě se totiž terčem vražedné nenávisti stala dívka ještě ne plnoletá. Najednou se tu obnažila zrůdnost spřeženectví radikálního islámu a liberálního levičáctví v takové podobě, že se lidé začali dívky zastávat. Něco jako když dítě prohlásí, že císař je nahý. Trochu to připomíná situaci roku 1989, kdy se komunistický režim definitivně „odkopal“ ve chvíli, kdy začal mlátit vysokoškolské studenty.

Francouzský prezident Emmanuel Macron několik dní váhal, pak zřejmě pod tlakem veřejného mínění učinil rozhodnutí a dívky se rovněž zastal. Prohlásil, že Francouzi mají právo se rouhat a že lze kritizovat jakékoliv náboženství.

Na jednu stranu se nabízí otázka, zda je to něco víc než dočasné prohlášení. Vzpomeňme na útok na Charlie Hebdo a veškeré tehdejší promluvy odsuzující terorismus a bránící tzv. otevřenou společnosti. Z dnešního úhlu pohledu se to jeví jako mlácení prázdné slámy. Nic z toho, co bylo tehdy řečeno, neřešilo problém teroru v jeho příčinách.

Jenomže Macron zašel trochu dál. Vyhlásil boj proti islámskému separatismu. Tento moment je nový a zaslouží si pozornost.

Francouzský prezident přiznává, že ve Francii existují území, nad nimiž francouzská vláda ztratila kontrolu. Vzpomeňme si, kolik jsme toho za posledních deset let slyšeli od levicových aktivistů o tom, že žádné no-go zóny neexistují. Vzpomeňme si na jejich mlžení, když přišlo toto téma na přetřes. Ještě před pár dny byl Benjamin Kuras obviněn v rozhlasovém pořadu ze šíření dezinformací, když prohlásil, že části francouzského území ovládají „islámské státy“. Ejhle, že by se rozhodl Emmanuel Macron šířit islamofobní dezinformace?

Bude zajímavé tuto situaci dále sledovat. Macron byl vybrán do funkce mocenským establishmentem, aby hájil liberální režim proti sílícímu odporu tzv. populistů. Nyní překročil určitou čáru. Opustil lež, na níž režim usilovně trval. Dal nepřímo populistům za pravdu. Zatím nevíme, jestli to pomůže liberální režim restartovat a zda to pomůže samotnému Macronovi.

Měli bychom také podle pravdy připomenout, že na současném stavu mají velký díl spoluzodpovědnosti tzv. liberální levičáci. (Včetně těch, kteří obdivují neomarxismu a tvrdí, že žádný neomarxismus neexistuje.)

Tito lidé nám dlouhá léta lhali. Lhali proto, aby vylepšili negativní obraz islámu. Tvrdili, že tím pomáhají muslimům proti předsudečné nenávisti. Tito lidé si libovali v šikanování veřejnosti, pořádali osobní štvanice proti údajným rasistům. Definici rasisty rozšiřovali na každého, kdo měl odlišný názor na politické řešení aktuálních problémů, nebo o nich prostě jen nechtěl lhát. (Podle hesla: Kdo nelže s námi, lže proti nám.)

Udělali ovšem kognitivní chybu. Upnuli se na obraz a nezajímala je realita. Mysleli si, že vyretušováním obrazu změní samu realitu. Šířili v evropských společnostech strach a získali moc zajistit vyhazov z práce. Lidé na zodpovědných místech se kvůli jejich hysterickým reakcím báli, že budou nařčeni z rasismu, pokud budou řešit zločiny lidí imigračního původu. Levicoví aktivisté jsou spoluzodpovědni za to, že se stalo víc zločinů, než se muselo stát. Mají svůj podíl na tom, že anglická policie a další úřady se bály vyšetřovat znásilňování nezletilých dívek lidmi imigračního původu v Rotterhamu a dalších anglických městech.

Dnes jsme svědky jedné takové štvanice na nového ombudsmana Stanislava Křečka. Aktivisté si zřejmě chtěli připomenout výročí „Vítězného února“ roku 1948. Tehdy totiž samozvaní zástupci lidu (dnes „občanské společnosti“) bránili nekomunistickým ministrům ve vstupu do úřadu. Nový ombudsman má sice jiné než liberálně-levicové názory, ale pronáší je umírněně, bez urážek a snaží se argumentovat. Paradoxem navíc je, že ke Křečkovým názorům mají jeho levicoví odpůrci přese všechno přece jen blíže než k průměrnému občanovi České republiky. Je otázka, jestli lidé, kteří nesnesou odlišný názor ani v tak umírněné podobě, jsou vůbec schopni žít v normální netotalitní společnosti.

Výsledný dojem je, že aktivisté ztrácejí glanc. Liberálové, kteří ve Francii stihli ještě před změnou větru odsoudit šestnáctiletou dívku za tzv. podněcování nenávisti, jsou směšní. Kovaní liberálové, kteří u nás agresivně útočí proti mírnému starci, vzbuzují pocit trapného údivu. Snad se tím přiblížila chvíle, kdy už záštiplné projevy levicových aktivistů nebude nikdo brát vážně.

Vždy znovu a znovu se pleteme, když si myslíme, že kdo se zaklíná morálkou, je sám morální. Častěji to je projev snahy ovládat. Přijde den, kdy si jako již několikrát v historii řekneme: „Hon na čarodějnice skončil. Můžeme vydechnout. Můžeme začít řešit skutečné problémy.“