Multikulturalisté nabízejí vizi společnosti, kde jednotliví občané mohou zachovávat své kulturní zvyklosti, spojuje je jen respekt k zákonům státu a znalost státního jazyka. Tato představa se ocitá latentně v rozporu s konceptem národního státu, a to větší měrou tam, kde národ není tradičně ztotožňován se státním obyvatelstvem. V zemích, kde se předpokládá, že imigrant přijímá závazně národní identitu zvoleného státu (např. v USA), tam se nezdá být podobná myšlenka až tak neobvyklá. Ovšem ani tyto země, o nichž se někdy hovoří jako o tavícím kotlíku, neodpovídají principům multikulturalismu. Multikulturalisté totiž tvrdí, že na obyvatelstvo s jinou etnicitou by neměl být vyvíjen jakýkoliv tlak k přijetí domácí národní identity.

Dnes zaznívá z úst některých politiků, že multikulturalismus selhal. Je otázkou, nakolik je to míněno vážně. Spíše se zdá, že selhal v očích několika oportunistů a těch, kteří mu nikdy nevěřili, zatímco podle jeho zastánců jsme pouze svědky určitých dílčích problémů či snad porodních bolestí, které provázejí zrod nové multikulturní společnosti.

Jak však poznáme funkční multikulturní společnost? Jaké atributy by měla taková společnost splnit? Domnívám se, že z logiky věci lze vyvodit určitá kritéria tohoto druhu, např.: Žádná etnická skupina nemá výrazně jiný názor na to, jaké by měly platit zákony, než zbytek společnosti; žádná početnější etnická skupina se neodlišuje výrazně od zbytku společnosti svým náboženstvím; žádná etnická skupina nesdílí názor, že příslušníci ostatních skupin nemají nárok na plné morální ohledy (např. netoleruje u svých příslušníků okrádání občanů jiných národností).

Problém je v tom, že o splnitelnosti či alespoň relevantnosti těchto kritérií nelze svobodně diskutovat. Za politicky korektní se považuje názor, že mezi lidmi neexistují žádné významné kulturní rozdíly. Kdo se o této premise odváží pochybovat v tom smyslu, že soužití lidí různých kultur může být problematické až nemožné, bývá označován za rasistu.

Nabízí se otázka, jestli v samotném spojení multikulturní společnost není skryt protimluv. Společnost se zpravidla pozná podle sdílené kultury. Mimochodem, kultura a společnost se dnes mnohdy používají jako eufemismus za slovo národ a jsou v mnoha kontextech navzájem zaměnitelné. Možná bychom tedy měli výraz multikulturní společnost překládat jako mnohospolečnostní společnost, což ovšem může vyvolávat neblahé asociace na slovní spojení typu „kvadratura kruhu“.

Osobně se domnívám, že důležitým poznávacím znamením funkční společnosti je otázka, nakolik jsou její členové ochotni nasadit své životy na její obranu. Společnost, která toto kritérium nesplňuje, nemůže přestát žádnou důležitou zatěžkávací zkoušku. Kdybychom probírali jednotlivé historické příklady, zjistili bychom pravděpodobně, že žádná společnost, která tohoto nebyla schopna, nedokázala vybudovat demokracii.

Multikulturalismus sloužil jako alibi pro velkorysou přistěhovaleckou politiku, jejíž hlavní důvody byly spíše ekonomické. V současné době se však tato ideologie osamostatnila a ovlivňuje významnou měrou politické myšlení a jednání. Podívejme se tedy, jaké mohou být důsledky, naplní-li se multikulturalistické vize v oblasti demografie, přičemž ale seskupení různých kultur na jednom místě nevytvoří fungující společnost. Jinými slovy: Co by se stalo, kdyby se velké přistěhovalecké skupiny do hostitelské společnosti neintegrovaly, ale začaly fungovat po svém jako paralelní světy?

Nepochybným důsledkem bude vznik zájmových střetů mezi kulturními skupinami na základě kulturně daných preferencí. Objeví se pochybnosti ohledně legitimity jednotlivých kolektivních zájmů a ohledně hranic (geografických či společenských), v nichž by měly být skupinové zájmy uplatnitelné. Vzhledem ke kulturní podmíněnosti zájmových střetů bude obtížné použít k jejich řešení demokratické procedury. V závislosti na specifických podmínkách se pak nabízí v zásadě čtyři možné scénáře dalšího vývoje:

1. Secese: Paralelní společenství se stane v důsledku demografického vývoje na určité části státního území většinou a pokusí se zde získat dominanci. Bude usilovat o získání nezávislosti buď vyjednáváním, nebo ozbrojeným konfliktem, případně bude jako mezistupeň požadovat autonomii. V takovém případě dojde zároveň k tlaku na vystěhování původních obyvatel.

2. Diktatura: O nastolení diktatury se může pokusit buď bývalá majorita v okamžiku, kdy vytuší poslední vhodnou příležitost pro udržení své dominance za cenu nedemokratických prostředků. Toto je scénář, před kterým nejčastěji varují multikulturalisté a označují ho jako „fašistické nebezpečí“. Vzhledem k postavení současných mocenských elit se však může zdát jako pravděpodobnější verze, že se elity pokusí utlumit mezietnické konflikty omezením demokratických principů. Výsledkem by pak mohl být i přechod k jakési multikulturní diktatuře, která se může snažit v očích veřejnosti legitimizovat skrze tvrzení, že díky ní došlo k odvrácení fašisticko-nacionalistické hrozby.

3. Občanská válka: Paralelní společenství se začne řídit vlastními pravidly a přestane respektovat zákony státu, poklesne vzájemná důvěra mezi skupinami s rozdílnou kulturou, druzí budou chápáni jako nepřátelé. V této situaci bude stát ztrácet legitimitu v očích všech zainteresovaných skupin, neboť budou přesvědčeny, že stát jejich zájmy nedokáže ochránit. To povede ke vzniku zvláštních ozbrojených struktur jednotlivých společenství. Válečný konflikt za této situace může vyvolat buď pokus státních institucí o obnovu kontroly, nebo bezvýznamný mezietnický incident, na nějž nedokáže státní moc přesvědčivě zareagovat.

4. Vyhánění obyvatelstva: Původní obyvatelstvo se při příležitosti vypuknuvší občanské války pokusí obnovit svou dominanci vyhnáním obyvatel imigračního původu. Pokud se již původní obyvatelstvo ocitne na některém území v pozici menšiny, bude to naopak skupina imigračního původu, která stvrdí svou dominanci vyhnáním původních obyvatel.

Pochopitelně může také dojít ke kombinaci několika scénářů. Například nastolená „multikulturní“ diktatura se po jedné generaci zhroutí a vzniklé mocenské vakuum povede k občanské válce.

Je zřejmé, že selhání multikulturalistického konceptu znamená přinejmenším konec demokracie. Přitom demografické trendy v západoevropských zemích (ať už máme na mysli migrační vlnu či odlišnou míru porodnosti u jednotlivých etnických skupin) nám dnes naznačují, že některý ze čtyř zmíněných scénářů bude s vysokou mírou pravděpodobnosti naplněn během jedné až dvou generací.

Multikulturalisté věří, že mezietnické problémy jsou důsledkem chyb, které udělala evropská společnost při integraci přistěhovalců. Nedomnívají se, že by byl chybný samotný koncept multikulturalismu. Problémy chápou jako výzvu, jak to dělat lépe. V podstatě nejsou schopni říci, co by se mělo stát, aby multikulturalismus selhal. Jelikož je podle jejich mínění tento model správný (o tom není pochyb, neboť ho lze dle jejich přesvědčení vyvodit logicky z morálních principů a hodnot), pak nemůže nikdy selhat. Modely, které jsou logicky správné, totiž neselhávají nikdy, selhávají jen lidé. Je tedy jisté, že budou-li evropské země sklízet plody neúspěšného multikulturalismu, svedou jeho zastánci tyto problémy na „fašismus“ a nedostatečně multikulturní politiku.

Historicky poučeného člověka by nemělo překvapit, že multikulturalismus je s demokracií neslučitelný. Novodobá demokracie se vždy rozvíjela v rámci národního státu. Pokud existovaly mnohonárodnostní státy, pak u nich proces demokratizace vedl opakovaně k postupnému rozpadu na menší jednotky. Při tom pochopitelně vládnoucí elity dělaly vše pro to, aby získaly občany pro loajalitu vůči státu a nikoliv vůči národnímu společenství. Relativně úspěšné se po určitý čas jevila snaha kompenzovat národní identitu loajalitou k panovníkovi nebo univerzalistickou ideologií (např. marxismem v Sovětském svazu). Ačkoliv to asi neumíme uspokojivě vysvětlit, zdá se, že v dosud známé historii je nacionalismus s demokratizačním procesem spojen takřka zákonitě.

Uvedené scénáře mají být pochopitelně námětem k zamyšlení a nikoliv předpovědí budoucnosti. Přesnějšímu odhadování dalšího vývoje brání velké množství proměnných, které mohou do budoucího dění zasáhnout. Nejsme ani s to přesně odhadnout demografický vývoj, neznáme ani porodnost jednotlivých etnických skupin (takové statistiky jsou politicky nekorektní), natož abychom mohli odhadnout další vývoj migrace.

Ještě obtížnější je odhadovat reakce velmocí. Jak se zachovají Spojené státy? Jak se zachová Rusko? Jak budou reagovat nadnárodní korporace? Nemusí být člověk velký konspirátor, aby věděl, že ve strategických úvahách velmocí už masová migrace figuruje jako možný nástroj k destabilizaci Evropy. To samozřejmě neznamená, že ji někdo tajně řídí, lze se však domnívat, že někdo přemýšlí o tom, jak by ji mohl ovlivnit a využít. Další vývoj tedy závisí i na tom, jaké řešení podpoří vlivné vnější síly, což může záviset na momentálních i dosti marginálních okolnostech: jednou scénář á la Kosovo, jindy silný vůdce, který půjde na ruku nadnárodnímu kapitálu apod.