Mnoho lidí je v souvislosti s migrací ochotno říci, že si nepřejí, aby se původní obyvatelé Evropy stali ve svých zemích menšinou, zároveň však k tomu dodávají: „To se ale nikdy nemůže stát.“

Tento předpoklad je naivní. To, že se původní obyvatelstvo stává na svém teritoriu menšinou, není v historii nic neobvyklého a mimochodem často je to v kritické fázi doprovázeno zvýšenou mírou násilí vůči původním obyvatelům. Například kolonizace Severní Ameriky se nejdříve projevovala pokojným soužitím Indiánů s anglickými osadníky, násilí přišlo později.

Představa, že se Evropané nikdy nemohou stát ve své zemi menšinou, je už současným vývojem dávno vyvrácena. V tuto chvíli tvoří původní obyvatelé Lucemburska jen 50 % obyvatel své vlasti. Rodilí Britové jsou menšinou v Londýně, lidé německé národnosti jsou menšinou ve Frankfurtu nad Mohanem a možná i v jiných německých městech.

Tendence zavírat před touto skutečností oči je zřejmá. Měli bychom však požadovat po proimigračních politicích a novinářích, aby se k této skutečnosti nějak postavili. Měli by jednoznačně povstat a říci: „Marginalizace (původního obyvatelstva) není zločin.“ A tuto tezi hájit, nebo zaujmout tezi opačnou (“marginalizace je zločin“). Pokud to nejsou ochotni udělat, pak bychom k nim měli zaujmout stejný postoj, jako by marginalizace původního obyvatelstva byla jejich cílem, který chtějí ze strategických důvodů před veřejností utajit. Nekompetentnost není omluvou, neboť politik i novinář by měl být posuzován jako ten, kdo ví. Tím je myšleno, že politici a novináři jsou lidé, kteří mají ze své pozice povinnost sbírat a vyhodnocovat informace, které souvisí s otázkami bezpečnosti státu a jeho občanů.

V historii se již od starověku využívala masová migrace k mocenským účelům. Kolonizovat dobyté území zčásti vlastním obyvatelstvem bylo vícekrát záměrně podporováno za účelem zajištění kořisti. Doporučuje to například N. Machiavelli ve své nejslavnější knize Vladař. (Mimochodem, při této příležitosti hodnotí pozitivně kolonizační metody Turecka po dobytí Byzantské říše.) Není to tedy žádný vynález moderních nacionalistů, jak chtějí dokazovat dnešní multikulturalisté.

Paradoxem je, že největšími podporovateli migrace jsou Němci – tedy národ, který v minulosti chtěl celou východní Evropu germanizovat a plánoval genocidu několika evropských národů. Dnes se chová, jako by chtěl vše kolem sebe „multikulturalizovat“. Pravděpodobně je to důsledek komplexu viny, v opačném případě bychom nejspíš museli konstatovat, že Němci trpí dědičnou posedlostí měnit etnickou mapu Evropy.

Mluvím-li zde v první řadě o Německu (byť není samo), vycházím zde nejenom z postojů německých politiků, ale i ze skutečnosti, že občané Německa jsou patrně vůbec nejaktivnější při převážení migrantů přes Středozemní moře. Lodě neziskových organizací jsou financovány německými církvemi a jejich posádky evidentně považují za svou morální povinnost dopravit do Evropy co nejvíce migrantů. O nějakou pomoc uprchlíkům tu vůbec nejde, neboť neziskovky sem přivezou každého, a pokud by byl někdo vyhoštěn, protože nemá nárok na azyl, pak budou členové týchž nebo dalších neziskovek demonstrovat a deportacím bránit.

Němci prostě touží po tom ukazovat světu: „Dívejte se, my už vůbec nejsme rasisti!“ A abychom to opravdu nepřehlédli, tak nás na to nenápadně upozorňují. Jak říkává jedna Němka žijící v Česku: „Češi jsou největší homofobové a rasisti.“

Ačkoliv Německo má výborný mediální obraz, ve skutečnosti je možná právě ono největší hrozbou pro Evropu i Evropskou unii. Dříve chtěli Němci být Němci a ovládat Evropu. Dnes chtějí Němci nebýt Němci a ovládat Evropu. Evropa by však potřebovala Němce, kteří budou chtít být Němci, ale nebudou chtít ovládat Evropu.

Ačkoliv migrační toky nejsou tak silné jako v roce 2015, rozhodně není pravda, že by zastánci migrace svoje snahy umírnili. Bojištěm, kde zatím „migracionisté“ slaví úspěchy, se staly soudní pře. Evidentně velké úsilí směřuje k tomu učinit odmítání migrantů ilegálním. V Itálii byl obžalován bývalý ministr vnitra Matteo Salvini (zatímco německá kapitánka Racketeová byla osvobozena), Evropský soud odsoudil Českou republiku, Polsko a Maďarsko za odmítnutí přerozdělovacího mechanismu.

Zajímavá je soudní interpretace zmíněného případu. Země má sice právo odmítnout opatření EU z bezpečnostních důvodů, ale podle mínění soudu v tom případě na ní leží důkazní břemeno. Měla by prokázat u každého jednotlivého migranta zvlášť, že ohrožuje její bezpečnost. To je ovšem směšné vzhledem k tomu, že v době, kdy to uvedené země odmítly, sotva mohly mít k dispozici jmenný seznam. Navíc u velkého množství migrantů vůbec nikdo nezná jejich pravou totožnost.

Formulovaný požadavek je tedy nesplnitelný, což u politicky motivovaného rozsudku nepřekvapuje. Přitom byl paradoxně vysloven v době, kdy už je zřejmé, že masa migrantů bezpečnostní situaci v Evropě zhoršila. To vidí i liberálové, jinak by se neuchylovali k příležitostným argumentům typu, že zůstat otevřenou liberální společnosti je důležitější než bezpečnost evropských národů. (Takže tři pranýřované země měly pravdu, ale podle soudu nedokázaly, že ji mají.) Nemluvě už o tom, že bezpečnostní riziko není ani tak v jednotlivci, ale v nekotrolovatelném množství. Samotný mladistvý delikvent příliš velké riziko pro společnost nepředstavuje, ale kvůli tomu jich nebudeme přijímat 100 000.

Zajímavé je, že bezpečnostní otázky měly zůstat podle původního konceptu Evropské unie suverénní záležitostí jednotlivých členských zemí. Pokud však má členská země povinnost dokazovat, že je něco bezpečnostní hrozba, pak už suverénní není, neboť ochrana bezpečnosti není její věcí, ale musí si ji nechat schválit. Soudní výrok tedy potvrdil jednu věc: Evropská unie vyznává princip omezené suverenity. (Škoda, že se toho nedožil L. I. Brežněv, jistě by to pro něj bylo zadostiučiněním.)

Poslankyně německých zelených Stefanie von Bergová prohlásila v roce 2015 v Hamburku, že za 20, 30 let nebudou mít Němci v tomto městě většinu a že je to dobře. V porovnání s aktuální situací ve Frankfurtu a v Londýně vypadá tento výrok možná dokonce umírněně.

Uvedený projev se stal předmětem polemik a byl i nepřesně překládán, uvádím zde proto celou pasáž podle znění ověřeného na videu: „Naše společnost se změní, naše město se radikálně změní, jsem názoru, že za 20, 30 let nebudeme mít vůbec žádnou etnickou většinu v našem městě. To také říkají naši odborníci a odbornice na migraci: Budeme žít v městě, v kterém – jednoduše řečeno – že naše město bude žít z toho, že budeme mít mnoho různých etnik – mnoho lidí – budeme mít suprakulurní společnost. To je to, co budeme mít v budoucnosti. A já vám říkám zcela jasně, zejména směrem napravo: Je to tak dobře!“

Setkal jsem se s lidmi, kteří nechtějí věřit, že byl takový výrok vůbec pronesen. Můj levicový kamarád, když jsem ho ujistil o autenticitě, usoudil, že je to vytrženo z kontextu.

Sklon lidí nevěřit bizarnostem je pochopitelný. Pravda však je, že existují lidé, kteří podporují migraci za každou cenu a nehodlají se zastavit před marginalizací původního obyvatelstva. Jsou i ve vysoké politice a jsou zahrnováni společenskými poctami.

Tento jev je možno oprávněně označit za symptom hodnotového rozkladu. Zaklínání se evropskými hodnotami je jen krycí clona. To, co lidstvo vždy oprávněně považovalo za nástroj agrese (hromadný příchod přistěhovalců s úkolem neasimilovat se), se dnes vydává za největší dobro. Dokonce i levicoví liberálové sami na sebe prozrazují, že jim je pravý význam tohoto jevu dobře znám. Pokud totiž vyslovují obavy z marginalizace muslimové, např. v Izraeli a v Indii, pak je evropský liberál na jejich straně. Na jednu stranu tedy tolerujeme v různých formách obrovskou míru agrese vůči sobě samým, na druhou stranu jsme u Evropanů nebývale úzkostliví i na drobnou slovní agresivitu a chceme je trestat, jako by šlo o fyzické násilí.

Ve výčtu zmatení hodnot bychom mohli pokračovat: Kdo chce bránit tradiční (a většinové) hodnoty, je označován za agresora, který vyvolává kulturní válku a polarizuje společnost. (U nás se v tomto smyslu vyjádřili např. Zora Hesová a Václav Bělohradský.) Kdo chce prosazovat tzv. liberální a evropské hodnoty proti vůli většiny, je oslavován jako obránce demokracie a bojovník proti fašismu. Vynalezli jsme politickou korektnost. Jsou to lži, které mají z důvodu převýchovy občana zakrýt určitou část pravdy, aby bylo myšlení nasměrováno žádoucím směrem. Tyto lži oslavujeme jako vyšší formu pravdy.

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer (účastník protinacistického odboje popravený na konci války) napsal v době vrcholu nacistické moci na sklonku roku 1942 o stavu německé společnosti: „Velká maškaráda zla promíchala všechny etické pojmy. Fakt, že zlo vystupuje jako světlo, dobrodiní, dějinná nutnost, sociální spravedlnost, zásadně mate každého, kdo vyrostl ve světě našich tradičních etických pojmů.“

Na tomto výroku mě nepřestává překvapovat, jak je nadčasový. Připomíná nám důležitou věc: Postavy, které explicitně vyznávají zlo, existují jen v pohádkách. V reálném světě o sobě nikdo nebude prohlašovat, že je Pánem zla, a netvrdil to ani Hitler. Reálné zlo se naopak vždy bude snažit maskovat jako dobro. Kdysi jsem četl ruskou pohádku, v níž se ďábel promění v anděla a pokouší mnicha. Přišlo mi to tehdy kruté, neboť jsem nechápal, jak to měl onen mnich poznat. Dnes si však myslím, že právě to, že se tu ďábel vyjevil téměř nerozeznatelný od anděla, vyjadřuje něco velmi podstatného o lidské povaze.

Existuje bezpochyby u mnoha lidí odhodlání agresi odmítnout, ukazuje se však, že zastánci masové migrace jsou příliš mocní. Přesto má smysl nazývat věci pravými jmény a nutit stoupence migrace, aby odkrývaly své karty, neboť se tím stane jejich agrese zřejmá.

Má smysl prohlásit, že marginalizace je zločin, a požadovat např. formou petice, aby ústavním zákonem byla marginalizace označena za zločin proti lidskosti. Měl by být vysloven požadavek, aby byla nastavena horní hranice pro příjem migrantů všeho druhu, která v dlouhodobém výhledu nejméně 200 let předejde marginalizaci domácího obyvatelstva. Nazvěme to principem trvale udržitelné migrace. Podle mých propočtů by měla být tato hranice asi 0,05 % celkové populace ročně. Je však bohužel třeba počítat i s eventualitou, že lidstvo se poučí teprve tehdy, až se agresivnímu multikulturalismu podaří způsobit opravdu velký průšvih.