30.5.2024 | Svátek má Ferdinand


EVROPA: Když si politici hrají se sirkami

28.6.2016

Pokrytectví evropských politiků se podobá nebezpečným dětským hrám, které někdy, pokud včas nezasáhne zdravý rozum, mohou vést ke katastrofě. Rozhodnutí britských voličů opustit Evropskou unii může docela dobře být počátkem pohromy přivolané nezodpovědnými hrátkami těch, kdo mají v popisu práce politickým i jiným pohromám předcházet.

Zajisté teď nemám v úmyslu svolávat hromy a blesky na hlavu nešťastného Camerona, protože to, co se stalo v Británii, pomáhali přivést na svět prakticky všichni političtí vůdci evropských zemí, když si zvykli používat „Unii“ a „Brusel“ jako výmluvu a otloukánka, na kterého se může hodit vina za všechno, co se voličům nelíbí, a vůbec jakákoliv špína, pokud jim to pomůže udržet si židli pod zadkem.

K čemu slouží Evropská unie

Myšlenka sjednocené Evropy, kterou po poslední zničující válce předložili veleduchové evropským národům jako lék na jejich věčné pranice, dlouho uspokojivě plnila svůj účel. Evropa se spojila, žila v klidu, většinou i v prosperitě a vždycky v neskonale větším blahobytu než valná většina okolního světa. Po pádu bolševického nesmyslu a jeho železné opony se z EHS stala Evropská unie a rozšířila se i do zemí vyváznuvších z medvědích drápů.

Postupné prohlubování integrace evropského společenství pokračuje po celou dobu jeho existence a nikdo nemůže pochybovat o tom, že konečným cílem by měla být jakási evropská obdoba velkých severoamerických federací. Takové spojení by docela určitě ponechávalo víc než dost prostoru pro uchování jazyka, kultury a všech národních svébytností v jednotlivých členských zemí a přitom by Evropské unii zajistilo postavení mocného hráče na mezinárodní scéně, vybaveného základními atributy moci: společnou měnou, společnou vojenskou silou a jednotnou zahraniční politikou. Samozřejmě, k jednotné měně patří nejenom společná centrální banka, ale i jednotná fiskální politika.

Lež jako věž

Dlouhá léta slýcháme od našich politických náčelníků, že voliči si přejí to či ono, nebo že to či ono si voliči nepřejí. Pokud jde o Evropskou unii, zajímavé je, že podle politiků si voliči hlavně nepřejí, aby tito místní vládci předávali část svých pravomocí na vyšší – celoevropskou úroveň. Argumentem bývá, že úředníci v Bruselu nebyli do svých funkcí zvoleni, a není tedy možné ponechávat v jejich rukou rozhodování o věcech, o nichž má rozhodovat lid prostřednictvím svých volených zástupců. A kdykoliv se objeví nějaké rozhodnutí, předpis či omezení, platné plošně na půdě celé EU, které se voličům nezamlouvá nebo to o něm politici předpokládají, začnou si politikové stýskat na „Brusel“ a jeho „byrokraty“, a jejich voliči, jako správní kašpárci na niti, ty jejich stesky převezmou a dodají jim barvitosti.

Jenže argument o nevolených úřednících i stížnosti na Brusel, vnucující nám všem vespolek jakési úřednické výmysly, jsou pouhými chimérami. V méně sofistikovaných kruzích by se řeklo, že je to obojí lež jako věž.

Hlavou Evropské unie je stále ještě Evropská rada sestávající z nejvyšších politických představitelů členských zemí. Z týchž představitelů, kteří, kdykoliv se jim to hodí do krámu, házejí vinu za rozhodování o nepopulárních krocích na „Brusel“ – tedy na Evropskou komisi. Jenže bez základních a zásadních rozhodnutí Evropské rady by z Bruselu žádná populární ani nepopulární opatření přicházet nemohla. Brusel upeče jenom to, nač mu národní vlády zadělaly těsto.

Skutečnost je taková, že z hlediska národních politiků je stávající situace v podstatě ideální. Je tady společný trh a společná měna, volný pohyb osob zboží i peněz po obrovském území, což prospívá všem ekonomikám. A je tady „Brusel“ jemuž lze hodit na krk všechno, co se nepovedlo, s poukazem na „nevolené byrokraty“. Politikové si ponechávají zodpovědnost za to, co se děje v zemích, kde byli zvoleni, zatímco zodpovědnost za rozhodování v rámci Evropské unie nenese nikdo. A tím, jak si často stěžují svým voličům na byrokraty z Bruselu, se právě velmi podobají dětem škrtajícím sirkami ve skladu papírenského zboží. Ve Spojeném království se jednu z těch zápalek nepodařilo včas sfouknout a teď nezbývá než čekat, co bude. Lehne popelem celé město, nebo shoří jen pár školních sešitů? Nikdo neví, ani ti zlořečení politici, kteří svými nářky na Evropskou unii – kterou měli vést a rozvíjet, místo aby se za ni schovávali – celý ten malér způsobili!

Jediný možný cíl

Evropská unie totiž prakticky nemá vedení, nemá nikoho, kdo by měl v popisu práce myšlenku sjednocené Evropy prosazovat a ochraňovat a byl k tomu vybaven příslušnými kompetencemi – a příslušnou silou. Pro voliče je EU neznámou obří entitou, která po nich chce, aby dodržovali pravidla ochrany životního prostředí, nařizuje jim, co se smí či nesmí prodávat v jaké podobě a v jakém množství, a bůhví co ještě. A politici jenom vedou řeči, jak je třeba „lépe komunikovat“ a „vysvětlovat Evropu“ voličům – jenže to nedělají. Protože ten Brusel je přece tak báječně univerzálním otloukánkem a byl by hřích na tom něco měnit.

Jediným krokem, který by EU umožnil najít akceschopnost, získat patřičnou váhu v mezinárodním prostoru a „propojit“ rozhodování na celoevropské úrovni s voliči, by byla skutečná federalizace. Evropský parlament by se rozrostl o druhou komoru, aby bylo zajištěno, že v jedné z nich budou členské země zastoupeny rovným dílem bez ohledu na počet obyvatel, a z tohoto parlamentu by vzešla federální evropská vláda. Ovšem tohle se národním politikům nedá ani navrhnout. Začali by křičet, že něco takového by voliči nepřipustili.

Skutečnost je taková, že to nechtějí připustit politikové. Jinak by své voliče na toto směřování EU už dávno připravovali – bez tohoto cíle totiž celá EU nemá smysl. Těžko se jim můžeme divit. Jen málokdo z místních „těžkých vah“ – ať už z kterékoliv členské země – by v celoevropských volbách nebyl shledán lehkým. A najednou by z nich byli provinční vládci, takoví lepší hejtmani. Sice by se jim i nadále říkalo pane premiére, ale všechna ta sláva a dekor by byly tytam. A politici si na dekor potrpí. Právě ve jménu svých narcistických představ, své touhy po osobní slávě, své nadutosti a bohorovnosti si zahrávají s osudy stovek milionů lidí na celém kontinentu a chovají se jako děti, kterým se nedopatřením dostaly do rukou zápalky.

Bohužel, ve světle neblahého „brexitu“ se od evropských voličů dá jen těžko očekávat, že budou mít víc rozumu než jejich politikové a dají teď najevo svou vůli Evropskou unii nezatratit, ale naopak posílit. Pokud by takovou uvážlivost v sobě našli, měli by to dát najevo velmi rychle, teď hned. Dřív, než bude pozdě.