EVROPA: Islám nepatří k Evropě
Muslimové jsou opakem židů
Populárním prostředkem při otupování odporu veřejnosti proti dovozu muslimů do Evropy je srovnání muslimů s židy. Připomenutí tragického osudu židů – kteří ve třicátých letech minulého století nenašli azyl před Hitlerem, a proto museli zahynout – má pochybovače přimět k tomu, aby se zastyděli a muslimy přijali.
Fakta však ukazují, že muslimové jsou pravým opakem židů. Arabština a hebrejština jsou sice semitskými jazyky, ale zde jakákoli podobnost končí. Například v předhitlerovském Německu židé tvořili 0,5 % obyvatel; okamžitě po zrušení ghett se zcela integrovali; část se pokřtila a část si v synagogách zavedla bohoslužbu připomínající kostel. Mnozí Židé se stali součástí německé kulturní smetánky, vytvořili vlastenecké básničky pro generace německých školáků a složili pro Němce nejpopulárnější melodie. Heine a Mendelsohn byli pro Němce tím, čím pro Čechy byli J.V. Sládek a B. Smetana. Malá část židů se sice věnovala protispolečenské činnosti ve formě revolučního podvracení, ale většina se chovala jako normativní občané. V každodenním životem byli židé k nerozeznání od Němců – v dobrém i ve špatném. Hitler se však rozhodl očistit „německou krev“ a evidoval i pokřtěné židy. Z okupované Evropy neměli židé kam utéci, protože neměli svůj stát, a Británie zakázala židům přístup do Palestiny.
Srovnejme s muslimy, kteří se nechtějí integrovat a navždy zůstávají nepřátelskou a násilnou skupinou se špatnou pracovní morálkou, navíc vnucují svou pokleslou kulturu nemuslimům. Zatímco židé neúspěšně prosili o možnost z Evropy uniknout, muslimové se do Evropy násilně stěhují, přestože je na světě 50 států, kde mají muslimové většinu, a 24 států, kde je islám státním náboženstvím. Mnozí při vstupu do Evropy ostentativně roztrhají dokumenty, plivnou úředníkům do obličeje a tvrdí, že jsou děti. Kdyby židé vykazovali zlomek muslimské zločinnosti, Hitler by to býval rád propagandisticky využil, ale jeho hlavním argumentem proti židům muselo zůstat jejich neproporcionální zastoupení v prestižních povoláních. Skoro jakoby za trest dostalo Německo 5 % násilných muslimů místo 0,5 % přehnaně kulturních židů, ale to je sotva útěchou pro oběti holokaustu a pro slušné Evropany.
Srovnávání „islamofobie“ a „antisemitismu“ je podvodné. Již slovo „islamofobie“ je scestné a má za cíl delegitimovat oprávněný strach z islámu, o jehož sadismu nemohou zcela mlčet ani levicově zaměřená media, když přinášejí reportáže o sunnitech z ISIS nebo šíitech z Íránu. Slovo „antisemitismus“ je též nelogické, protože se snaží vražednou nenávist k židům presentovat jako nedůvěru k nějaké semitské národnostní či jazykové skupině. Nenávist k židům, živená křesťany po celý středověk a využitá Hitlerem, nemá nic společného s odporem vůči muslimskému násilí. Židé se nesnažili obracet nikoho na víru a nepředstavovali pro Evropu nebezpečí, zatímco muslimové bezvěrce zabíjeli a dobyli velká území, na nichž znemožnili vývoj k západní technologii a demokracii. Hitler sám měl k islámu i k Arabům velmi pozitivní vztah; muslimové Hitlera podporovali a vytvářeli v Evropě jednotky SS. Hlavními nepřáteli moderního Izraele jsou dnes muslimové a světová levice; muslimští revolucionáři se často organizují pod socialistickým praporem, a pro marxistické teoretiky nebyl problém přestoupit na islám (např. Roger Garaudy). Hitler vydával tajné vražedné směrnice, ale ve veřejných projevech byl zdrženlivější než dnešní islámští politikové, kteří nutnost vyhlazení Izraele veřejně hlásají. S islámskými extremisty bez problémů spolupracují západní politické elity – ty, které se nejvíce ohánějí „nebezpečím antisemitismu“.
Co víme o islámu
Islám na dobytých územích nevytvořil mnoho pozitivního. V mocenském vakuu se arabský islám na začátku středověku rozšířil na jih od Evropy, absorboval fragmenty z rozpadlých kultur a využil znalostí podrobených národů. Kromě arabesek ve španělských mešitách a fragmentů antických znalostí, které se z jimi vypálených knihoven dostaly do Evropy, toho moc z minulosti připomenout nelze. Jaký je v arabských a islámských zemích dnešek? Každý, kdo má televizi nebo internet, ví, že arabský a islámský dnešek je peklo. Podle humanitních vědců, jako například arabistů či kulturních antropologů, však obyčejný občan nemůže arabskou či islámskou kulturu hodnotit, protože mu chybí hlubší studium a protože obyčejné denní zprávy mohou být zavádějící. To znamená, že zavádějící je záběr na Syřana, který vytrhává a pojídá játra druhého Syřana, stejně jako záběr na všechna syrská města srovnaná se zemí samotnými Syřany – ale kam tyto dokumenty zavádějí? Co chtějí humanističtí vědci, novináři a politici říci? Že oni sami ve vlastních médiích neukazují celou realitu? Že sice jejich politika přispěla k vzájemnému zplynování různých skupin v Sýrii, ale že v budoucnu se to vše zlepší? Třeba tak, že se tito Syřané přesunou do Evropy? Kolik semestrů humanitních věd musí prostý občan Evropy vystudovat, aby pochopil, že teror ve všech zemích, kde žijí muslimové, je jen zdánlivý a že pod špinavým povrchem se skrývá kouzlo Tisíce a jedné noci? Má prostý občan přečíst korán? To by se asi arabistovi nelíbilo, protože prostý člověk nalezne v koránu následující návody do života: „Za porušení přísahy vás Bůh nepotrestá“ (Súra 2, Kráva 225), „Nebuď přítelem nevěřícího, leda pro nějakou výhodu“ (Sůra 3, Rod Imránův 28), „Nedělejte mír, když máte převahu“ (Sůra 47, Muhammad 37), „Bij ženy“ (Súra 4, Ženy 34), „Jestliže se nevěřící obrátí zády, pak ho zabij“ (Sůra 4, Ženy 91). Interpretovat značně zmatený text je nelehké, ale porovnání českého, anglického a hebrejského překladu mně ukázalo, že zmatenost je konzistentní a že nevznikla překladem. Mohamed text nadiktoval ve zvláštním stavu mysli a jeho stoupenci jej sepsali; po letech dokonce text rozstříhali a súry absurdně seřadili úplně v jiném pořadí – podle délky textu - a obdržený mišmaš kanonizovali, čímž ještě více ztížili zachycení nějakého celkového smyslu. V každém případě dojde „prostý“ čtenář, ať již rolník, dělník nebo matematik, k závěru, že existuje korelace mezi zmatkem v islámské společnosti a zmatkem v prolistované knize. Další klasické texty by čtenáře v jeho závěru utvrdily, včetně knihy Hadís popisující Mohamedův život. Orientalista by samozřejmě tvrdil, že obyčejný člověk se v textu neorientuje.
Ani pozorováním muslimů v Negevu kolem mého bydliště jsem nezjistil nic, co by bylo v rozporu s obrazy, které poskytuje televize a internet a čtení koránu. Oni jsou prosti čehokoli, co by se blížilo evropské slušnosti či morálce. Muži zneužívají ženy a děti a nezřídka je z malicherných důvodů zabíjejí. Moje dcera pomáhala beduínským ženám, které se skrývají před svými rodinami, které je chtějí zabít (většinou se proti ženě spojí otec s manželem a bratrem); pohled do zákulisí jejich života odhaluje čisté barbarství. Desítky let života v demokratické zemi nijak negevské Araby nezměnilo k lepšímu. S rostoucí životní úrovní rostou jejich požadavky a jejich agresivita, přibývá mešit a roste zahalenost žen. Samozřejmě, že život muslimů v islámských zemích probíhá mnohem drastičtěji než v Izraeli – o životě křesťanů v těchto zemích ani nemluvě.
Evropští muslimové jsou nástupci Hitlera
Profesionální humanisté upozorňují na nebezpečí populismu, který by mohl „vypustit z lahve džina rasové nenávisti“. Nejméně ostrým adjektivem pro tyto humanisty je „naivní“. Evropští muslimové zcela otevřeně mluví o dobytí ochablé Evropy zabíjením, oplodňováním a i demokratickými prostředky, a jejich bratři v bohatých islámských zemích je financují. Hrozby a násilí kombinují s diplomatickým jazykem, když to přináší ovoce, stejně jako Hitler. Místo Wagnera poslouchají skřípění muezzinů, ale chraplavé ampliony v arabštině se dost podobají Hitlerovým. Je ironické, že noví humanisté připravují cestu k moci Hitlerovým obdivovatelům a nástupcům ve jménu boje proti rasismu a antisemitismu. Ale takové paradoxy známe z knihy 1984 George Orwella, který chování socialistů, červených i hnědých, dobře zparodoval.
I po všech těch islámských útocích v New Yorku, Londýně a Paříži politicky korektní elity věří, že rasismus ohrožuje muslimy, kterých je na světě 1,5 miliardy a kteří ovládají rozsáhlá území. Je to pouhá naivita, když „hodní“ lidé vítají podvodníky a násilníky v Evropě, zatímco zcela ignorují utrpení tisíců lidí zraněných při teroristických útocích všude po světě, nebo když tito hodní lidé překrucují zprávy a cenzurují je? Ti, kteří teroru odolávají, jsou ignorováni (křesťané v Egyptě) nebo odsuzováni (židé v Izraeli).
Muslimové jsou dnes jediným zdrojem teroru ve světě; jenom kvůli nim musíme na letištích absolvovat hodinové prohlídky. Jestliže je islám vázán na nějakou etnicitu (Syřané, Afghánci, Somálci), je třeba se nebát tu etnicitu označit a bránit se proti ní. Avšak ony etnicity i sám islám nejsou samy – západní elity jsou na jejich straně. Pro Římany bylo jednoduché označit Kartágo jako nepřítele, neboť byli jednotní a nepřítel byl mimo Řím. Kartágem pro dnešní Evropu jsou ale hlavně politicko-korektní elity uvnitř.
Kartágo uvnitř Evropy
Kancléřka Merkelová řekla, že islám k Německu patří. Možná, že islám patří k Německu, ale ne k Evropě. Židé (a bohužel i antisemitismus) byli součástí Evropy od starého Říma, zatímco islám byl od svého počátku nepřítelem Evropy. Spojení „evropský islám“ je oxymóron, něco jako slova „nacistická demokracie“. Hledáme-li motivy u tak informovaných lidí, jako je kancléřka, nechce se věřit, že pouhá „naivita“ je odpovědí. Není možné nevidět určitou kontinuitu v životě Merkelové. Její otec, Horst Kasner, byl nacista a po válce jako jeden z mála lidí na světě dobrovolně odešel ze svobodného Západního Německa do totalitního Východního Německa. Byl evangelickým pastorem v komunistické zemi a volně cestoval na Západ. Samozřejmě si lze stěží představit, že nespolupracoval se Stasi. Tak jako byl Horst členem Hitlerjugend, Angela byla členkou komunistické mládeže, ale nespokojila se s řadových členstvím – byla členkou předsednictva této organizace. Spolupráci Stasi prý odmítla. Okamžitě po pádu komunismu ji do vlády přijal Lothar de Maizière, později usvědčený jako agent Stasi.
Jako příklad úpadku Evropy slouží také generální tajemník NATO, Jens Stoltenberg. Po komunistickém mládí u něho následovala socialistická dospělost v norské politice. Mimo jiné měl do roku 1990 kontakty se sovětskými diplomaty a dokonce bylo zveřejněno jeho označení v KGB „Steklov“. Nijak mu to neuškodilo. Mimo jiné též působil jako zvláštní pověřenec OSN pro změny klimatu, intenzivně se angažoval v odsuzování Izraele a na návrh Merkelové se stal v roce 2014 generálním tajemníkem NATO.
Výše zmíněná fakta se zdají fantastická, ale každý si je může ověřit na internetu, i když arabisté a další odborníci internet jako zdroj neuznávají. Těžce se odpovídá na otázku „co dělat“. Možná, že v západní Evropě je již pozdě na cokoli, ale Česko ještě může z vlaku vyskočit. Pravděpodobně jedinou nadějí pro svět jsou opět Spojené státy, i když jsou značně oslabené svým vlastním Kartágem uvnitř.
Co dělat?
Jako vždy, na tuto existenční otázku není jasná odpověď. Bylo by logické žádat migranty, aby se zřekli islámu. Ale co jim evropští úředníci místo jejich náboženství mohou nabídnout? Noví dobyvatelé jsou sjednoceni islámem, ale evropské elity se svého křesťanství a židovství bohužel vzdaly, všechna náboženství považují za stejně špatná; morálka a ani exaktní vědy pro ně nepředstavují důležité hodnoty, jsou v zajetí relativismu a drog. Jen islámu se bojí, a proto mu ustupují.
Podle mě je důležité neztratit kontakt s realitou a nebát se přiznat si pravdu – třebas i populární. To, co je vidět kolem, by mělo mít větší váhu než fantazie společenských vědců a samozvaných moralistů. Není důvodu neodmítnout islám jako pomatenou a násilnou ideologii. Není důvodu nepostavit islám mimo zákon, i kdyby se všichni muslimové a orientalisté na světě měli urazit – jde o přežití svobodné západní civilizace.