Po britském referendu, ve kterém naděje zvítězila nad strachem, se roztrhl pytel s nejrůznějšími hodnoceními a prohlášeními, co by Unie a její představitelé měli dělat a jak by měli reflektovat nastalou situaci.

I ministr zahraničí Zaorálek se vydal na politickém jevišti odvážně hodně dopředu, když požadoval demisi předsedy Evropské komise Junckera. Zřejmě si neuvědomil, že zatímco na ostrovní straně kanálu naděje zvítězila nad strachem (viz pozn. pod čarou A), na kontinentální straně deficit demokracie vítězí nad úvahami o výměně šéfů. Volání, aby vedení EU vyvodilo osobní zodpovědnost z výsledku referenda o brexitu, naráží na hluchotu Unie.

Už i politici hlavního proudu u nás bezpochyby začínají zjišťovat, že demokracie na úrovni EU opravdu nefunguje. Prozatím však jen začínají uvažovat o tom, že šéfové Evropské unie jsou jako důstojníci Titanicu (viz pozn. pod čarou B), kde se v salónu první třídy tancuje, zatímco v podpalubí už stoupá voda.

Podobné je to i u představitelů ODS, kteří též volají po odchodu špiček EU („První, kdo měl po Brexitu rezignovat, nebyl britský premiér, ale pánové Juncker, Schulz, Tusk a další.“). Nebudou vyslyšeni - nemají na nic vliv. V prostředí s deficitem demokracie nemá na nic vliv ani česká vláda - a vlastně nikdo, kromě vrcholných eurofederalistických politiků a unijních funkcionářů.

---
Dále je možno dobře rozpoznat, že na kontinentální straně kanálu deficit demokracie už dávno zvítězil také nad úvahami o skutečné reformě. Volání, aby se EU změnila, naráží na její nereformovatelnost. Pokus o minulou reformu, kdy na začátku bylo ujišťování, že nikdo nechce superstát, skončil přijetím Lisabonské smlouvy, která k němu směřuje.

Úvahy o skutečné reformě EU na naší politické scéně jsou naivní. Jsou naivní prohlášení ODS v posledních dnech (a tudíž o několik let opožděně) typu „Musíme využít této historické příležitosti k tomu, abychom vyjednali nové podmínky našeho členství v Evropské unii...“ nebo „Již nyní je jasné, že evropské smlouvy budou otevřeny.“

Takovým úvahám, vyslovovaným především tzv. eurorealisty, dala ráznou odpověď německá kancléřka Merkelová, která jakoukoliv zásadní reformu odmítla. Obzvláště takovou, která by znamenala změnu unijních smluv. Opět tak potvrdila neprůchodnost jakékoliv reformy EU směřující k uvolnění šroubů. Naopak se objevují vážné úvahy o utužení Unie bez Británie.

Možná časem dojde i tzv. eurorealistům, že EU je bohužel již mnoho let nereformovatelná a jediná šance, jak utéct hrobníkovi z lopaty, je směřovat k czexitu.

---
Opravdu špatnou zprávou je, že výše zmíněné přirovnání EU k Titanicu pokulhává. Voda v podpalubí Titanicu začala stoupat po náhodném unikátním nárazu do ledovce. To, co se chronicky děje v Unii (a může vést k nekontrolovatelnému rozpadu), spíše než Titanic již mnoho let připomíná jinou gigaloď - Archu Noemovu, a to po dlouhé plavbě, kdy už všechna zvířata mají ponorkovou nemoc. Od doby před šesti lety, kdy jsem o tom napsal bajku (Bajka, 5.3.2010), se situace ještě zhoršila. V omezeném prostoru si zvířata na Arše notně lezou na nervy.

Prakapitán Noe, který se radí jen se slony, zavádí jednu regulaci za druhou a nevšímá si, že voda už dávno opadla. Ararat je v dohledu, je nutno přistát a vypustit posádku. Prakapitán Noe by si měl všímat – dřív, než dojde ke vzpouře a chaosu. Noe si však zřejmě nevšímá úmyslně. Na pevnině už by nebyl prakapitánem a neměl by moc.

Nezbývá, než aby zvířata skočila do vody a doplavala ke břehu. Pak zůstane jen prázdná Archa s Noemem, možná se slony. Ať si pak plavbu užijí.

-----------------------------------
Pozn. pod čarou A: Ty z čtenářů, kteří si na základě tendenčních zpráv v našich hlavních médiích myslí, že Britové hned po referendu masově začali litovat svého rozhodnutí, nechť z omylu vyvede článek ve Frankfurter Allgemaine Zeitung.

Pozn. pod čarou B: Pro tuto příležitost se hodí akronym TITANIC (Totally Irresponsible Tumoured Area of Non-Innovative Countries) navržený v r. 2010.