ČERNOBYL: Trýzeň otevřených ran
Koncem dubna si miliony bývalých občanů Sovětského svazu připomínají výbuch jaderného reaktoru v černobylské elektrárně, ke kterému došlo 26. dubna 1986. Příkladem jsou rodiny 6000 Tádžiků, které z Tádžikistánu náhle odvezli na jaře 1989 „pomáhat při výstavbě domů v Rusku“ a kteří se doma znovu objevili až na podzim onoho roku (zde) – změněni k nepoznání. Sověti odvezli mladé Tádžiky zcela nečekaně a pod lživou záminkou; octli se v Černobylu, aby odklízeli následky výbuchu blízko reaktoru. Dnes z oněch 6000 žije jen 1800, a 1450 z oněch 1800 jsou invalidé.
Část z navrátivších se mužů byla neplodná a části se narodily postižené děti; 1300 dětí se narodilo s deformacemi nebo chronickými nemocemi. Teprve v roce 2007 přijali v Tádžikistánu zákon o sociální pomoci občanům, kteří byli postiženi v důsledku černobylské katastrofy, ale podle svědectví postižených rodin stačí příspěvky invalidům sotva na léky. Likvidátoři však obdrželi mnoho medailí a také jim postavili pomník, u kterého byly před několik dny položeny věnce (zde).
Černobylská katastrofa se řadí k největším zločinům totalitních režimů 20. století. Za havárii a její důsledky není samozřejmě vinna jaderná technologie, stejně jako není chemie vinna ze zaplynování lidí. Moderní technologie v rukou totalitních režimů jsou i dnes hlavní hrozbou, jak dosvědčuje únik koronaviru z prestižní virové laboratoře ve Wu-chanu, kterou podezřívali západní vědci z vývoje biologických zbraní již před lety (zde).
Havarijní situace podobné těm v Černobylu před výbuchem byly v Sovětském svazu běžné. Téměř k výbuchu byl přiveden reaktor v elektrárně 70 km od Leningradu již v roce 1975. Úřady reaktory kvůli únikům radioaktivity často ani nezastavovaly. Elektrárna v Černobylu byla považována za jednu z nejbezpečnějších, protože měla v průměru „jen“ pět technologických nehod ročně. Atmosféra utajování a strachu byla nejlepší živnou půdou pro vznik průmyslových nehod a maximalizaci počtu obětí.
Po výbuchu vystavily sovětské úřady miliony občanů zbytečným dávkám, aby se „zabránilo panice“ a aby se vše co nejrychleji zametlo pod koberec. I když byla intenzita záření v Kyjevě v prvních dnech po výbuchu až 100 mR/h, nechtěli se soudruzi nechat připravit o prvomájový průvod. Čeští soudruzi tenkrát samozřejmě uspořádali každoroční průvod také; vítr naštěstí nevál směrem na Prahu, ale to jsme tenkrát nevěděli, a žádný vítr by soudruhům stejně nezabránil nechat své ponížené poddané defilovat pod tribunou. Český tisk brzy po výbuchu nadšeně referoval, jak Černobyl ožívá a jak v černobylském domě kultury hostují umělecké soubory z Kyjeva (zde).
Viděli jsme filmy ukazující statečné mladíky, jak rychle vybíhají do prostoru blízko rozbitého reaktoru, chytají holýma rukama kousky zářícího grafitu a běží zpět, přičemž jim někdo měří na stopkách čas; nesmělo jim to trvat víc než několik desítek vteřin. Většině mladíků se povedlo doběhnout na čas, ale bohužel jim komunistické úřady neomezily počet kol. Světlana Alexijevičová popisuje (Modlitba za Černobyl, 2017, Pistorius & Olšanská, zde), jak nad zničeným reaktorem musela vlát rudá vlajka a vždy, když ji záření zničilo, vyběhl vybraný voják na střechu s čerstvou vlajkou – aby brzy nato zemřel. Postižení, kteří ztratili kůži a křičeli bolestí a žízní, nedostali podle Alexijevičové v nemocnici často ani prostředky na utišení bolesti a někdy dokonce ani vodu na utišení žízně.
Z 800 000 mladých mužů – likvidátorů – poslaných na vyčišťovací práce do nejzamořenějších oblastí zemřelo do roku 2011 více než 20 %. Střízlivý odhad počtu zemřelých na důsledky havárie do roku 2011 činí mezi 280 000 a 360 000 občanů Sovětského svazu či postsovětských republik (zde). Potvrzují to i informace vzácně získané od sovětských představitelů, kteří byli u toho (zde). Oficiálně nebyl počet obětí Sovětským svazem a ani žádným nástupnickým státem zveřejněn. V mlžení o černobylské situaci pomáhají komunistům a postkomunistům jako vždy představitelé OSN a levicových médií. K magickému číslo 31 pro počet obětí Černobylské nehody se obvykle dodává, že šlo o jednu z více nehod, jakými byly třeba nehoda v Three Miles Island v USA nebo tsunami v japonské Fukušimě.
Nejliberálnější a nejpoctivější komunista historie, Michail Gorbačov, odmítal obvinění, že sovětské vedení úmyslně zatajovalo pravdu o Černobylu, a ve svých pamětech napsal: „My jsme prostě celou pravdu ještě neznali.“ Takže zatímco poddaní umírali, vládci prostě vůbec nic nevěděli. Logický závěr je, že komunisté jsou buď nejprolhanější tvorové mezi politiky, anebo nejhloupější – pravda je někde uprostřed. Podobné vlastnosti lze přisoudit i všem těm milovníkům socialismu, kteří stále hledají něco pozitivního na ztrouchnivělém Sovětském svazu nebo na jiných exotických režimech a systémech, které se označují tím pro mnohé tak magickým slovem „socialistický“ nebo „lidový“. Ani rozšíření koronaviru po světě není pouhou nehodou vyplývající pouze z chaosu v socialistických mozcích; mnohé indicie ukazují, že s touto nehodou jsou spojeny i pochybné úmysly (zde).
U příležitosti výročí černobylské katastrofy vzpomíná manželka jednoho z tádžických občanů, podvodně využitých na nebezpečné práce v Černobylu, jak jejího manžela Nozira Ganijeva, který pracoval jako kuchař, odvedli v noci 7. dubna 1989 a jak se vrátil až 2. října (zde). Brzy po návratu se objevily o Nozira nesnesitelné bolesti, sotva stál na nohou a trpěl sedm let, než zemřel na leukémii. Jejich dcera trpí chronickou krevní nemocí. Mnozí Nozirovi přátelé zemřeli a mnozí ještě trpí. Nozir je jeden z milionů lidí, jejichž zdraví nebo život byly zničeny katastrofou v Černobylu. Ještě po generace budou lidé v důsledku tohoto zločinu trpět. Doufejme alespoň, že bude ubývat lidí postižených patologickým obdivem pro totalitní státy jakéhokoli druhu.
