Biden na začátku proslovu o stavu unie přirovnal situaci k začátku roku 1941, ne úplně neoprávněně. Diktatury jsou na vzestupu, zatímco demokratické režimy západních zemí procházejí hlubokou krizí důvěry. Režimy v Iránu a Severní Koreji mají daleko menší problém účelově se spojit s Ruskem a posílat mu zbraně a munici na jeho útočnou válku, zatímco tady se o to, jak Ukrajině účinně pomoci, musí svádět složité politické boje. Přitom v sázce není jen nějaký lokální výsledek – jestli se východní hranice Ukrajiny posune o nějaké kilometry nebo ne. V sázce je to, jestli autokracie a diktatury dokáží být úspěšnějším a přitažlivějším modelem než úpadkové demokracie, jestli se vyplatí páchat agresi a jestli se zase stane normou násilně posouvat hranice na základě toho, že existují historické „nároky“ ze šestnáctého století.

Začátek Bidenova proslovu měl určitou sílu a šanci oslovit lidi napříč politickými bublinami. Jsme v historickém momentu, kdy se může všechno zlomit, a pokud to globální Západ nezahraje správně, stávajícím diktaturám i wannabe diktátorům naroste hřebínek. Což znamená potenciál pro ještě těžší a ještě ničivější konflikt v nepříliš vzdálené budoucnosti.

Biden ideolog

Bohužel hned po tomto začátku Biden z toho celého udělal předvolební proslov, kterým mířil výhradně a jen na progresivní voličskou základnu. O současném stavu Unie tam nebylo vůbec nic. Všechno to byly sliby, že když dostane na druhé prezidentské období průchozí Kongres, zajistí dekarbonizaci ekonomiky, zdaní víc bohaté, znovu zreformuje zdravotní péči, přidá peníze učitelům, udělá nějaký federální zákon o potratech atd. atd. Tedy všechno témata, nad kterými nepanuje žádná širší shoda a kde v drtivé většině Biden stojí na té špatné straně (z mého pohledu).

Je to bohužel neschopnost dělat důležitou politiku s nějakou obratností. Identifikovat, kde jsou ty největší priority, a potlačit to, co prioritou není. Vezměme si historickou paralelu, ke které se uchýlil sám Joe Biden – tedy paralelu s Roosveltem a rokem 1941. Roosvelt začínal silně nalevo. New Deal měl několik fází, přičemž fáze mezi lety přibližně 1935–1940 byla vyloženě antikapitalistická. Tehdy si Roosevelt do administrativy nasadil různé socialistické ideology, kteří ve jménu New Dealu vedli boj proti „velkokapitálu“. Ten měl podobu rétorickou i praktickou jak v různých zvažovaných i zavedených daních, tak v několika soudních sporech a antimonopolních žalobách proti největším boháčům a korporacím.

Ovšem celá tahle agenda New Dealu se po roce 1939 začala dostávat na vedlejší kolej. Antimonopolní případy vyzněly do ztracena a byly nakonec staženy. Roosevelt totiž poznal, že když má skutečné nepřátele v zahraničí, může se přeorientovat na ně a v domácí politice vyhlásit příměří. Kapitalisté a bývalí šéfové korporací najednou začali dostávat významná místa v Rooseveltově administrativě a socialističtí ideologové New Dealu byli čím dál více zatlačováni do pozadí, na druhou kolej a na méně významné pozice. Hlavním tématem se stal boj proti izolacionistickému hnutí a manévrování kolem zákona o neutralitě.

Kde jsou priority?

To historické rýmování je v tom, že tenkrát byl New Deal a pak válka a dneska je Green Deal a pak válka, takže v tomhle paralelu máme. V čem zatím ta paralela není, je schopnost Bidenovy administrativy zamést témata Green Dealu či nějakých genderových podivností a jejich představitele někam pod koberec a říct: Teď je naší první a hlavní prioritou to, aby Putin neuspěl, a aby nenarostla křídla režimům v Číně, Iránu, Severní Koreji a Venezuele. Jinak totiž se nám taky může stát, že v roce 2028 budeme čelit kombinované ofenzivě, kdy zároveň Čína zaútočí na Taiwan, Severní Korea zaútočí na Jižní, Venezuela zaútočí na Guayanu, Irán vyrobí situaci na Blízkém východě ještě horší, než je dneska, a Rusko napadne Pobaltí. A tuhle kombinovanou ofenzivu autokratických režimů ve všech koutech světa pak bude daleko složitější zadržet, než jak dneska máme možnost zadržet Rusko, aniž by za to museli platit životem naši vlastní vojáci. V rámci toho, abychom tomuhle scénáři zabránili, jsme ochotni natáhnout ruku přes politickou propast a dáme někam na zadní sporák ta hlavní dráždivá témata – Green Deal, migraci, potraty, přerozdělování… Čas a místo se o to politicky poprat bude, až se povede vyřešit problémy s tou nejvyšší prioritou.

Někdo určitě řekne, že tady byla před tím iniciativa, vyřešit třeba ochranu hranic nějakou dohodou, která by odblokovala pomoc Ukrajině. Tato dohoda pak byla Trumpem torpédovaná. Jenže Biden právě v tomhle proslovu předvedl svým způsobem totéž. Téma zahraniční politiky a její současné priority propojil s obrovskou náloží předvolebních domácích témat, na kterých zkrátka není žádná většinová shoda.

Co se stane, až…

Ta neschopnost vedení a nerozmělňování priorit je bohužel u Bidena a jeho týmu naprosto tristní. Naší jedinou záchranou je zatím to, že byť má Putinovo Rusko apetit na územní expanzivní válku, zatím ještě nevytvořilo dost schopností ji efektivně provádět. Na rozdíl od Hitlera v letech 1939 a 1940. Jenže na tom intenzivně pracuje – militarizuje svou společnost a ekonomiku. Děcka, kterým dneska vymývají mozky v ruských školkách a školách, za pár let dospějí a ta množina lidí ochotných jít zabíjet a nechat se zabíjet ve jménu toho, aby Rusko bylo zase o něco větší a patřilo mu místo na globálním výsluní, se tím nejen může zvětšovat, ale pro kohokoliv bude pak obtížné tenhle dobyvačný kurs změnit. Ruský režim se zamkl na cestě k další a další válečné eskalaci a spálil za sebou mosty.

To, že Bidenův tým ještě pořád tvoří z velké části ideologové, kteří mu do zásadních proslovů píší věci jako „dekarbonizujeme ekonomiku do roku 2030“, je docela zlé.

Vláďa Krupa, poskytl server Konzervativní noviny