Je to skoro na den dva roky. Ne snad, že bych si pamatoval data, ale pamatuje si je můj mobil. V něm mám vyfocenou zvoničku, jak jsem ji na dvorku u našeho baráku sroubil ze tří starých trámů. Jeden trám, druhý, pak příčné břevno a nahoře lomená stříška. Zvonička by nebyla zvonička bez zvonečku. Tak tedy připevněn zvoneček.

Toto jsme pak s Ljubou instalovali na na louce za naší vsí, tomu místu říkáme tomu U vrbiček. Z kamenů jsme tam nechali udělat sezení, pomohli nám místní majitelé mohutných strojů, pan Malina a pan Kapela. Měli pro naše snahy pochopení, ale taky měli pochybnosti. A nebyli sami.

S kameny hned tak nikdo nehne. On každý z nich váží dva tři metráky. Ale co ta zvonička? Já ty trámy sice připevnil ocelovými patkami a ty jsou zalité do betonu, ale znáte to… A co teprve zvoneček? Visí na lanku, sice ocelovém, ale s lankem si štípačky snadno poradí. Ke zvonečku vede šňůrka, aby se dalo zvonit. To nevydrží, prorokovali místní. Někdo ji utrhne.

Uplynula jedna sezóna. Kolem kamenného posezení čas od času sekám trávu, tu jsme tam taky s Ljubou zaseli. Když pak jdu s pejsky okolo, někdy tam někdo na kameni sedí a kouká do lesa, jindy zase děti tahají za šňůrku a zvoní. Takže to funguje.

Uplynula jedna zima, zvoničce se nic nestalo. Překulila se druhá, to už nastal letošní rok. Zvoničku jsem dokonce trochu vylepšil, připadala mi lehce křivá – upřesním: byla fakt křivá. Teď už není. Pak někdo na příčné břevno posadil dva keramické ptáčky. Nevím to jistě, ale rukopis vypadá na keramickou dílnu paní učitelky Netopilové ze školy ve Zvoli. Jednoho sfoukl vítr, naštěstí se mu nic nestalo a tak jsem vyrobil něco jako dřevěné trny a na nich teď ptáčkové napevno hřadují. Dva roky a nic se nestalo.

Leda že… Ona je to maličkost a dá se napravit. Ale někdo vzal sprej a na jeden ten sedací kámen a na oba trámy nastříkal nedávno klikyháky. Jasně, vezmu štětec a trámy přetřu a kámen odrbu drátěným kartáčem. Místní, co nás před dvěma roky varovali, by řekli: vidíte? My jsme to říkali.

Pořád ale nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Dva roky se nic nestalo a ani teď se dohromady nic nestalo. To je dobré. Ale stalo se to. Mně to připadá špatné. Ale tomu, kdo to udělal to udělalo radost - pomalovat kámen a trámy. Radost je pozitivní pocit. Takže znova, jak to je? Dobře že se nic nestalo a špatně že se to stalo, byť až po dvou letech, a ono se vlastně nic nestalo?

Nebudu ten uzel rozmotávat a řešit otázku, co je dobré a co špatné.

Vezmu štětec a barvu a drátěný kartáč a vypravím se ke zvoničce, abych ji dal do pořádku. Ale ne hned. Chvilku počkám, až to ve mně dobublá.

Psáno pro ČRo Plus