Na cestě Praha - Ostrava

V 80. letech měl můj kamarád Jiří sovětský automobil známý u nás jako „Žiguli“. Získal jej levně jako vyřazené vozidlo z vozového parku velkého podniku. Jednou jsme v tom voze spolu jeli z Opavy do Ostravy a cestou hovořili o motocyklech. Jiří měl už na střední škole Jawu 250, s níž se dokonce jednou přijel pochlubit do školy, po schodech vjel do budovy a projížděl se po chodbě. Jeho rodiče pak měli co vysvětlovat. Cestou jsem se zmínil, že můj dědeček Josef byl velkým milovníkem motocyklů. Vystřídal jich postupně přes 30. Bylo to ovšem dávno, v meziválečném období.

Motocykl Puch, 1923

 Když dědeček (nar. 1889) v roce 1973 zemřel, byl v ostravském tisku vzpomínán jako jeden z prvních motocyklových závodníků na Ostravsku. To Jiřího zajímalo, ptal se na detaily, značky strojů a chtěl vědět něco o tehdejších silničních závodech. Moc jsem toho nevěděl, ale pamatoval jsem si jednu věc. Při silničním závodu pořádaném v 30. letech urazil dědeček cestu z Opavy do Poruby (dnes městský obvod Ostravy) za 15 minut. Tuto trasu Jiří dokonale znal, denně po ní jezdil a čas 15 minut ho fascinoval. Den nato mi nadšeně sdělil, že i on tento „úžasný“ čas na trati Opava – Ostrava ve svém žigulíku dosáhl.

Luhačovice, 1927

Bylo to naprosto něco šíleného a kdybych věděl, že to bude zkoušet, určitě bych se o tom nezmínil. Celý den na to Jiří myslel. Před půlnocí v Opavě zaparkoval poblíž křižovatky u nádraží Opava-východ. Nevyrazil hned, v duchu procházel celou trasu. Vyjel krátce po půlnoci. Tehdy ještě nová cesta mezi oběma městy neexistovala. Cesta byla stejná jako v 30. letech. Přes Opavu se jelo po „kočičích hlavách“ až k prvnímu železničnímu přejezdu. Velkou nástrahou byl hrabyňský kopec se svými krkolomnými serpentinami. Pak vedla silnice přes Hrabyni. U Josefovic byl prudký sjezd a pak stejně prudké stoupání. Následovala krátká rovina a průjezd Velkou Polomí. Prudké zatáčky, serpentiny a výškové rozdíly jsou důsledkem trasy vedené v Nízkém Jeseníku. Když Jiří zastavil na okraji Ostravy poblíž budov Vysoké školy báňské, nebyl schopen nějakou dobu z auta vystoupit. Třásl se a nohy se mu podlamovaly. Byl ale šťastný, protože to za těch 15 minut dokázal. Jel na maximum toho, co se z žigulíka dalo dostat. S dálkovými světly, středem vozovky. Zejména při zvládání serpentin v hrabyňském kopci to byla ruská ruleta. Spoléhal na to, že v protisměru nikdo nepojede. Během jízdy nepotkal žádné vozidlo, všude bylo liduprázdno.

Přinesl jsem tehdy album s fotografiemi a Jiřímu věnoval starou motocyklovou koženou kuklu. Měl z ní velkou radost. Někde si vypůjčil motorku, jen aby se s tou kuklou mohl projet. O jízdě na motocyklu dokázal přímo básnit. O tom úžasném pocitu, když člověk pod sebou vnímá obrovskou sílu a může ji ovládat. K motocyklům se ale nevrátil. Zemřel přirozenou smrtí v nepřirozeně nízkém věku několik let po padesátce.

Já sám motocyklům nijak zvlášť nerozumím, nikdy jsem žádný neměl a pokud si vzpomínám, kdysi dávno jsem jako spolujezdec jel na Pionýru. Něco málo vím jen o strojích, které měl dědeček. Jeho prvním motocyklem byl stroj značky Puch. Nejstarší fotografie má rovných 100 let. Jsou na ní tři motorkáři, uprostřed dědeček na motocyklu Puch, registrační značka R359. Tehdy motocyklů jistě mnoho nebylo, když se vystačilo s takovým číslem.

Motorkáři ve Slezské Ostravě, 1922

Na fotografii účastníků motocyklového závodu Olomouc-Příkazy-Křelov z roku 1925 má dědeček motocykl se značkou R385. Ještě v tom roce si pořizuje nový stroj se značkou RI 420. Na fotografii z Luhačovic na něm je se svým bratrem Františkem. V roce 1927, opět s bratrem v Luhačovicích na jiném stroji značka RI209.

V 30. letech si dědeček oblíbil značky BSA a NSU. Jeho mohutný stroj NSU měl značku 24360-M. Motocyklů na Ostravsku, jak je vidět z čísla, přibylo. Poslední fotografie, kterou mám, je ze závodu Ostrava-Praha-Ostrava. Závod se jel ve dnech 9.-10. září 1936. Fotografie byla pořízena na zpáteční cestě ve Vyškově. Děda s babičkou jsou na motocyklu vpravo. Snímek je neostrý, značku nelze přečíst, ale podle poznámky na rubu fotografie dědeček jel na stroji Ardie.

O zmíněných výrobcích motocyklů by se jistě daly získat podrobné údaje. Technickou stránku těch starých strojů ale pominu. Možná by předválečné motocykly BSA, NSU aj. byly dnes raritní. Raritní bylo ostatně především tehdejší společenství milovníků těchto strojů. Získat takový historický stroj, byť šlo o sebevětší unikát, je pouze otázkou peněz. Ale za žádnou cenu se nedá vrátit atmosféra vládnoucí ve společnosti tehdejších motorkářů. Anebo se mýlím?