19.3.2024 | Svátek má Josef


TAXIZKAZKY: Zlatá mládež?

9.2.2023

Bylo to v době, kdy jsem taxikařil teprve krátký čas. Kdy jsem jako houba nasával všechny zážitky, které pro mě byly něco do té doby neznámého. A kdy jsem si mnohdy říkal, jestli je něco takového opravdu možné.

Říkal jsem si v ten čas, že to určitě jednou budu muset sepsat. Netušil jsem, že se to opravdu stane, i když to bude trvat devět let! Na Neviditelném psu. Děkuji za to panu Neffovi, který mě k tomu přesvědčil! Pár příhod jste si již zde možná přečetli. Pokud ano, jsem za to rád!

V noci dostávám jízdu od klubu Bombay v Dlouhé ulici. Dnes už neexistuje (Ulice ano, klub ne!). Už ani nevím kam to je.

Nastupují dva mládenci a dvě slečny. Osmnáct? Asi tak. Jeden kluk indického vzhledu tomu patrně velí. (Jinými slovy - má prachy.) Odkud jsou ostatní nevím. Mluví spolu anglicky a slečny artikulují měkce, cítím východ, ale se mnou jsou schopny mluvit česky.

Jedna zastávka je v Karlíně. Oba kluci si dojdou pro nějaké věci s tím, že se pojede dál. Další zastávka je u bydliště jedné ze slečen. Záběhlice. Došla si pro bundu a pro doklady. A na další zastávce ta druhá. Kroužíme po Praze jako káně nad myší.

„A teď bychom prosili na letiště!“
Děcka se prostě v baru domluvila, že poletí do Paříže.

Cestou na letiště se domlouvají, která města se jim líbí, kam by se vydali. Paříž? A co Amsterdam? Milano? Já sám jedu podle jejich přání a absolutně nic neřeším, i když zároveň nevycházím z údivu. Mladý Ind ostatním přiděluje peníze. (“Jedna s dědkem mně, jedna s dědkem tobě, jedna s dědkem jemu!“ ... pardon, asociace...)

Na letišti jsem je vysadil. Odjíždím od terminálu a říkám si - je tohle možné? Často jsem jezdíval s otevřenou pusou.

Po pár dnech dostávám jízdu. Nastupuje jedna z těch slečen. Poznávám ji.
„Tak jak bylo v Paříži?“ ptám se.
„Jak to?“ je překvapena.
„No já jsem vás vezl tenkrát v noci na to letiště!“
„Jé, to jste byl vy?“ směje se.
„No, my jsme nakonec nikam neletěli, protože nebylo žádné letadlo.“

Bylo mi jasné, že v noci je letiště uzavřeno, ale nejsem tu od toho, abych rozhodoval o přání zákazníka, pokud sám nepožaduje konzultaci, radu.

Pro mě to znamenalo jen jediné: Je mládež v noci schopna se v baru domluvit na cestě kamsi po Evropě a ihned to chce realizovat? Nebo je to jen součást nějaké recese s předem tušeným výsledkem? Jediná investice je vyvézt buchty tágem na „kopec“?

Na to letiště jsem je ale podle přání odvezl. Víc mě v tu chvíli nezajímá.

Jenže, také jsem otec a tak si říkám, co bych asi udělal, kdyby mi dcerka, můj brouček, v noci zavolala:
„Tati, já letím s kamarády do Paříže! Mahátmá Brahmaputra to platí!“

No, když by byla dospělá, asi bych nemohl dělat nic moc a musel bych to nechat na jejím svědomí...
A zavolala by mi vůbec?
Mám ještě rok na přemýšlení.
Pak už bude najednou velká…