Obdivuji houževnaté lidi, kteří si jdou za svým, jejich vůle je jako skála. Od mnohých se odlišují tím, že oni to berou možná jako samozřejmost. Výkon je jejich styl života. Aniž by museli! To zdůrazňuji. Prostě to tak chtějí. Mají moji úctu. Fakt! A teď nemám na mysli třeba sport, to je jiná kapitola. Tam je motivace - být dobrý, úspěšný, nejlepší.

Beru to i tak, že moje hranice je vcelku nízká. Sedím za volantem a jsem tu od toho, abych vyhověl lidem. Jak nejlíp dovedu. Při mé práci.

Libo příklad toho, co mám konkrétně na mysli? Abyste se v toku mých zmatených myšlenek orientovali:

Je první den prázdnin. Získávám odpoledne jízdu z Radonic (Praha - východ) na Letnou (Praha 7), čili do centra. Je fajn, že ani nepotřebuji adresu. Aplikace mě neomylně dovede přímo ke stromu na kraji satelitního městečka, u kterého čeká pán. O ten strom má opřený batoh. Vyráží prý na prázdniny.

Zastavuji, vítám ho, otevírám kufr a batoh nakládáme.
„Dobrý den, já bych potřeboval hodit na Letnou, a pak když byste mě vzal zase zpátky.“ přeje si ten pán.
„No jasně. Od toho jsme tady! Kampak máte namířeno?“
„Já jdu do Nového Města na Moravě. Jenže mi praskla bota, tak si potřebuji dojet domů pro jiné. A pak byste mě odvezl zase zpátky.“Mě samotného bolí nohy jen při té představě pro mě nekonečné chůze... Ten úžasný člověk má rozplánovanou cestu na Moravu na několik etap, na několik dní. Ne na Mount Everest, na Moravu! Já bych si normálně sedl na vlak a jel.
První zastávku si naplánoval v Lázních Toušeň.
Odvezl jsem ho domů. Vzal si jinou obuv a hodlá se vrátit zpět, směr Radonice.
„Kam chcete odvézt? Do Toušně?“
„Nene, odvezte mě prosím na to stejné místo!“
Myslel jsem, že mu pomohu, když už měl potíž s botami, odvezením blíže k prvnímu mezicíli. NE! Chtěl odvézt k tomu stromu, odkud jsem ho nabíral. Prostě si naplánoval, že dojde z Letné do cíle na Moravě pěšky a pomoc ode mne by možná byla jeho porážka. Podle toho mohl teoreticky brát jako selhání i tu cestu taxíkem pro „vejražní“ boty. Dobře, přimhouříme jedno, Bártovo, oko...
Vyložil jsem ho i s batohem přesně u stejného stromu, popřál mu šťastnou cestu a chvíli byl myšlenkami s ním.
A on mezitím nahodil krosnu na záda a pokračoval do Lázní Toušeň. A ráno pak zas dál, až na Moravu...
Tak ať dobře dorazí a pozdravuje tam!

Stává se to. Určitě není výjimka. Sám jsem ve voze poznal lidi, kteří si o dovolené nejedou lehnout na pláž, ale tráví ji v krásné přírodě, ale při pořádné zátěži.

Třeba jsem znal i jednoho, který pracoval pro jistotu nejmenovanou firmu. Když po právu žádal dlužený plat, řekli mu: Dám ti výplatu, ale musíš si pro ni přijet! A protože ten člověk už neměl ani korunu, šel si pro peníze z Nymburka do Litoměřic pěšky. Když měl štěstí, svezl se kousek stopem. Ten ovšem musel (nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo), tamten chtěl…