Všechno je jednou poprvé.

Někdy je to hezké, někdy ne, někdy rádi vzpomínáme, někdy chceme zapomenout a někdy si to ani nepamatujeme. Ale bylo to poprvé!

Často se mě zákazníci ptají na moji práci, ježdění po nocích a na různé pikantnosti a zvláštnosti mých jízd. Asi očekávají, že jim prásknu, jak jsem onehdy vezl paní Známou a ona...... jó, tůdlenc! Taxitajemství...!

Říkám jim, že od doby covidálních uzávěr a zákazů vycházení už v noci nejezdím, byl jsem zbytečný, ale vůbec mi ten noční život neschází! A že pokud jde například o opilce, tak i ti, kteří jezdí naší službou, pokud si pamatuji, byli vesměs v pohodě a roztomilí.

A hned si vybavuji jednu z cest:
Pozdě večer získávám jednu jízdu. V centru na mně čekají dvě slečny, které tvoří onen vzájemně podpůrný spolek „Za šťastný návrat“. (Už nevím, kde jsem to dávno slyšel, ale je to přesně vystihující.)

Je to tak, že ta zlomená osůbka, která se sotva drží na nohou, je asijského vzezření a ta blondýnka je tou její střízlivou podpěrou.

Jen mi vlezou do auta, už se omlouvají:
„Pane řidiči, prosím, nezlobte se, kamarádka to trochu přehnala.“ vece blondýnka. „Nebojte se ale, já na ni dám pozor!“
Jen jsme vyjeli, už bylo:
„Prosím, můžete zastavit?“

Holčina už neměla co odkládat, ale ten pocit, že je tam uvnitř k odložení ještě spousta jiných orgánů, které by se chtěly, zdá se, podívat ven, určitě znáte všichni. A s poslední vnitřností odchází vzezření... Jak si jinak vyložit rčení „vyblít se z podoby“, že?

A za každým zastavením byly díky a omluvy a „Jsi v pohodě Eskymo? Kdyžtak si řekni, pán zastaví! Prosím, můžete zastavit?“

Vždycky jsem soucítil s kolegy, kteří stáli v nocích na všech možných i nemožných místech, otevřené dveře taxíků vypadají jako odstálé uši a kousek od auta se objímají dvojice, jenže jsou jaksi ohnutí do pravého úhlu. Vypadá to, že něco hledají v trávě. Asi takovejhle klíček, takovej malej byl, alumíniovej...

Přískokem jsme se posouvali kamsi na Chodov, jakýmsi „indiánským během“ - 100 metrů jízda, 2 minuty hledání klíčku...z alumínia.

Mezi zastávkami mi blondýnka, která se o kamarádku starala naprosto skvěle, stačila sdělit:
„Víte, kamarádka se dneska poprvé napila a tohle je její první opička. Já jsem jí říkala ‚Nemíchej to, ať ti není špatně!‘, ale nějak se to nepodařilo uhlídat. Eskymo, je to dobrý? Nemá pán zastavit? Tak prosím zastavte, nezlobte se!“

Ty holky byly tak roztomilé, že mi bylo do úsměvu.
Zastavili jsme před domem Eskyma, blondýnka ji odvedla ke dveřím, počkali jsme, až za nimi zmizí a pokračovali k bydlišti doprovodu.
„Prosím vás, odkud ona je?“ ptám se.
„Ona je Vietnamka, ale narodila se už tady.“
„No že jste jí říkala Eskymo, tak jsem myslel, jestli to není Laponka, nebo takového něco.“
„Nene, to my jí říkáme Eskymo, protože je pořád zmrzlá a nabalená v péřovce.“

Blondýnka vystoupila a já se s dobrým pocitem vydal k domovu, už je dost hodin. S hezkou vzpomínkou. A s čistým vozem!

Ale ti naši zákazníci jsou fakt pohodoví! I když je postihne třeba první opička v životě.

Od toho jsem tu!