Lovím opět ve svých vzpomínkách...
Vybavuje se mi pozdní víkendová noc.
Asi v půl druhé ráno projíždím liduprázdnou ulicí kolem stanice metra Nové Butovice a vidím se už doma.

Najednou vyběhne odkudsi zpoza rohu skupinka, tři kluci a holka. Mávají na mě jako zběsilí, slečna mi odhodlaně skáče pod auto. (Drnc, drnc,...! Né, dělám si legraci, zastavuji.)

„Dobrý den, prosím, svezl byste nás do Tetína? My jedeme až z Lovosic a teď už nic dál nejede, až ráno! Prósííím!“ nasadila na mě všechnu svoji zoufalost. Ostatní zbraně, například ženské, na mě v tuto hodinu už jsou zcela nefunkční. Ona je v tento čas rovněž nepoužívá. Možná je na tom po celém dni podobně jako já.

„Za kolik byste nás tam hodil? Za pětikilo?“ přidává se další loudil.
„Neblázněte, vždyť je to třicet kilometrů! Do Berouna a ještě kus bokem!“ povídám.
Vyndali, co měli v kapsách a umluvili mě.
„Co tam v tuhle dobu budete dělat?“ zajímám se, když vyjíždím do neznáma.
„Je tam nějaký technopárty.“

Jedeme po D5 na Beroun a jeden z mládenců si píše s kamarádem, který už tam je. Většinou přijímá zprávy ve stylu:

„Pojeďte, je to tady super! Právě odjeli policajti, jezdí sem pravidelně. Už jsme to několikrát museli ztlumit.“

V Berouně sjíždíme z dálnice a noříme se do absolutní tmy. Nikde nikdo. Kdo by také v tuto hodinu kde, že?
Přijíždíme k ceduli Tetín.
„Kde to má být?“
„Někde prý u lesa.“

No jasně, v černočerné tmě se poznají lesy, luhy, stráně, zejména když to tam člověk absolutně nezná. Nevím kudy dál.

Za námi se objevují reflektory auta. Sleduji zrcátko.

„Hele, to je policie, ona nás tam dovede!“ říkám a zastavuji u kraje na návsi (nebo na náměstí, abych neurazil), abych nechal ono auto předjet. A pak hned šup za ním! Jsou rychlejší; jednak to tam znají, jedou na jisto, a potom se držím zpátky, nechci být zbytečně kontrolován.

Zase jsme ve tmě, sami, ale už máme aspoň směr! Ze tmy najednou vystupují siluety zaparkovaných aut. Pootevřeným okénkem do kabiny vniká DUS, DUS, DUS!
„Tady někde to bude!“
„To je dobrý, tady nám zastavte, my už to sami najdeme! Moc vám děkujeme!“
Všichni se vybatolili z vozu a ztrácejí se v neproniknutelné temnotě.

Jsem nakonec rád, že jedu pryč. Nemusím být u všeho.

A jak se tak vracím domů, říkám si: je to vášeň jet z dálky, přes noc, neznámo kam, abych strávil víkend na poli u dunihlavu?

Zase jedna z věcí, která mě v životě minula... Je to prostě asi ta vášeň!