Před dlouhou dobu jsem dostal večer jízdu ze Sokolovské v Praze Vysočanech do Hovorčovic. Dispečink si nedokázal poradit s adresami mimo Prahu, tak mi prostě poslali - Hovorčovice. A domluv se!

Nastoupil vedle mě pán, který byl patrně v Restauraci U radnice. Patřičně upraven a unaven. Ptám se ho:

„Mám tu Hovorčovice. Kam to bude?“

„U rybníka.“ dostal ze sebe s vypětím posledních sil. Nejdříve jsem si myslel, že je to místní slang. Prostě každý přece ví, kde je v Hovorčovicích rybník! To je tam, co měl starej Vávra loni voves!

Zkusím zadat do navigace ulici U rybníka a ejhle, opravdu tam je! Polovina úspěchu! Máme sice zkoušky z místopisu, ale obce okolo Prahy už nemusíme pojmout.

Vydávám se na cestu. Jen jsem odbočil na estakádu (To je pro mimopražské most, který vede z Vysočan nahoru na Prosek a dostanete se tudy rychle na severní okraj Prahy.), tak ten člověk spal. Po pár vteřinách prostě vytuhnul milosrdným spánkem opilce. Říkám si - aspoň bude cesta v klidu! Byla.

Jenže jsem mezitím přijel do Hovorčovic, do ulice U rybníka a dál jsem už nevěděl, jen ulici, číslo z něho nevypadlo.

Začínám klienta budit. Nejdříve polohlasem

„Šéfe, jsme tady!“

Po několika pokusech už to bylo nahlas:

„Sakra vstávej!!“

A protože nereagoval, začal jsem ho poplácávat po rameni, bušit mu do ramene, lomcovat s ním. Prostě jsem, tak jako budík, začal nuceně stupňovat signál.

„Herdek vstávej!!“

Tedy ještě že je budík tupý strojek. Kdyby byl živý, muselo by to s ním nad námi všemi spáči švihnout!

Po nějaké době se probudil. Sláva! Říkám mu:

„Jsme doma!“

Zvolna se probíral.

„Moment, já se musím vzpamatovat.“ vysoukal ze sebe.

Prostě koukal jako prase po první ráně.

„Kde jsme?“

„U rybníka! Támhle je rybník!“

Na pravé straně se ve tmě leskla ledová hladina, bylo to v zimě.

„Počkej chvíli.“

Tupě zíral přes okénko do tmy směrem, kterým jsem mu ukázal. Rozhlížel se.

Najednou se rozzářil a radostně vykřikl:

„Jé, no jó, támhle u tý lampy bydlím! Seš dobrej! Jak jsi to našel?“