I tohle jsem zařadil do banalit, protože na tom asi vlastně není nic zajímavého, jen pro mně to má význam prvního setkání s touto, údajně nejstarší, profesí.

Totiž takhle: Těchto služeb jsem nikdy nevyužil. A i samotná práce taxikáře byla tou poslední profesí, kterou bych si v životě představil. A společně dohromady jsem ani nevozil zákazníky do nočních podniků, abych pak čekal u dveří na „provizi“. Možná k mému mínusu. Nechtěl jsem se doprošovat. Nelituji.

Také jsem dlouho přemýšlel, jestli o tom mám napsat. Ale co, říkám si, jsme jenom lidi a tady mezi námi se to nerozkecá.

Je noc, přelom listopadu a prosince. Od začátku tohoto listopadu se snažím proniknout do světa pražského taxi...

Všechno je pro mně nové. Hned na začátku dostávám pokutu, protože jsem si myslel, že mohu vjet s cizinci do hotelu na Václaváku z Jindřišské. Ne-e! Kdo se má v tom vyznat? Někde může dopravní obsluha, to je i taxi, někde je ovšem psáno „Dopravní obsluha mimo taxi.“ Kruci! Přichází schéma zlý policajt/hodný pojicajt. Zatímco zlý mi píše pokutu, hodný mi vysvětluje, kudy můžu na Václavák vjet a kudy můžu vyjet. Vidí, že jezdím první den. A vlastně zadarmo. Co, zadarmo! V mínusu! Rito bylo za 180,- a pokuta jsou dvě kila!

Tak tedy ještě jednou - listopadová noc.

Dostávám jízdu z Dejvic na Vinohrady. Přijíždím před činžák. Za chvíli přichází holčina. Zpod zimního kabátu vykukují krajky šatečků. Říkám si - jde odněkud z tanečních.

„Dobrý večer!“ vítám ji.
„Dobrý večer. Konečně domů!“ říká s úlevou.
„Kdepak jste byla?“ neuvědomuji si totiž v blízkosti žádný taneční sál. Třeba vyprovázela kamarádku?
„No v práci!“ vysvětlí.
„V práci? Teď? A co děláte?“ zajímám se, nic netuše.
„No co asi! Já jsem společnice!“
A sakra, Honzíku, kam ses to dostal!?
„A jak jdou kšefty?“ napadla mě první, úplně pitomá otázka.
„Dělám to čtvrtý den a nemůžu si ani sednout!“ Tedy to byl direkt!„A to vám nevadí, že vám do ucha funí pokaždé jinej chlap?“
„No jeden ho měl tak dlouhýho, že jsem až vyjekla!“ sice jsem absolutně nepochopil souvislost s mojí otázkou, ale děvče tedy skóruje!
„A máte nějakýho kluka?“
„No to mám.“
„A co on na to? Ví, co děláte?“
„Neví a já mám právě strach, že se to dozví!“
„Ale ono to určitě praskne, to mi věřte! A proč to děláte, tuhle práci?“

A teď přichází pohádka. (To už od té doby dost dobře vím! Znovu opakuji - tohle bylo moje úplně první setkání s touto profesí. V předchozích mých povoláních jsem tomu byl vzdálen.)

„No já jsem chtěla něco vydělat, abych měla peníze na vánoční dárky. Pak toho určitě nechám!“

Nenechá. To už vím. Rychlý prachy hřejou! Za chvilku, co má nohy do praku...

Za tu dobu, co taxikařím, jsem už vezl spoustu takových. Včetně Jůzové alias Lady Dee. Říkám si, jestlipak to rodiče ví, čím se jejich dcery živí? (Lady Dee to má s mamkou, myslím, asi už vyřešeno. Podle toho, co mi říkala ve svých začátcích. Nebo že by také pohádka?)

S některými jsme se i zasmáli. Třeba když mi jedna starší „pracovnice“ říká, když mi předtím sdělila, že už vlastně nikam moc nechodí a klienti naopak přijdou k ní domů:

„Já už v pět hodin vypínám telefon a dávám si heřmánkový obklady!“A to bylo ještě tak, že při nástupu do taxíku říká:
„No, dva sedm! Za jak dlouho si vyděláte 2700,-?“
„Někdy, když to jde, je vyjezdím za osm hodin.“ uvažuji.
„Vidíte, a já je vyjezdím za hodinu a půl!“ a už byla zábava!

Rodiče pošlou tu svojí berušku, ten kvítek, do té velké Prahy na studia a ona je tak šikovná a skromná, že ani kapesné nepotřebuje!