Nejvšestrannějším učencem na dvoře Rudolfa II. byl Tadeáš Hájek z Hájku – vynikal jako lékař, astronom, matematik a botanik. Císař si ho velmi vážil a kromě péče o své zdraví ho pověřil i dohledem nad ostatními badateli, zejména alchymisty. Mezi nimi odhalil Hájek i několik podvodníků.

Jednoho dne roku 1600 pozval na Pražský hrad doktora Jesenia, aby si nechal od něho poradit, jak má císaře léčit. Panovník mu dělal starosti. Nejenže vytrvale tloustl a trpěl otoky a vředy, ale byl také většinou unavený a střídal vztek s naprostou otupělostí. Avšak ani Jesenius se pro žádnou nemoc nemohl rozhodnout. Oba lékaři dlouze přemítali nad panovníkovou močí v baňce a po rozpravě, která k ničemu nevedla, zašli do pracovny astronomů. Měli slabou naději, že aspoň hvězdy by mohly něco povědět.

Brahe a Kepler byli zároveň i zdatnými hvězdopravci a císařův horoskop měli už dávno zhotovený. Z něj však žádná zjevná choroba nevysvítala. Všichni čtyři učenci ještě chvíli nad případem dumali a pak toho nechali.

Aby si duševně odpočinuli, přešli k méně odpovědným tématům. Rozebírali i otázku, který z lidských smyslů je nejvýznamnější. Shodli se na tom, že důležité jsou všechny, a přiznali se i k tomu, že některé už jim přestávají sloužit.

„Já špatně slyším,“ promluvil Hájek. „Asi je to způsobeno stářím, je mi 75 let.“

„Já špatně vidím,“ řekl Kepler. „Psát a číst mohu dobře, ale v dáli se mi předměty ztrácejí. Hvězdy v dalekohledu spatřuji zamlžené.“

„Já mám špatný čich,“ svěřil se Brahe. „Může za to můj useknutý nos. Měl jsem jednou o Vánocích souboj, ten darebák si troufl tvrdit, že je lepší matematik než já. Nový nos jsem si zhotovil ze slitiny zlata a stříbra.“

Učenci jeho zdařilý výrobek pochválili, třebaže měli dojem, že protéza je pouze bronzová. Potom pátravě pohlédli na Jesenia. Ten se zatvářil provinile a přiznal se, že všechny jeho smysly jsou v pořádku.

„Vskutku?“ divil se Brahe. „V návaznosti na naši debatu by vám měla chybět chuť. Tak to vám asi vyříznou jazyk.“

„Také se mi to tak jeví,“ přitakal Kepler staršímu kolegovi.

Všichni se po tomto šprýmu pochechtávali, i Jesenius. V hloubi duše však pocítil mírný neklid, protože věděl, že slova astrologů není radno podceňovat.

Nedlouho po této rozpravě zemřel Hájek i Brahe a Kepler se po císařově smrti vystěhoval. V Praze zůstal jen Jesenius. Jeho vážnost stoupala, stal se rektorem university. Zapojil se i do protihabsburského povstání. Vzpoura začala slibně, ale když se pak situace vyvíjela špatně, stále častěji si Jesenius vybavoval to divné žertování věhlasných hvězdářů na Pražském hradě. Naposledy si je připomněl v červnu roku 1621, když stanul na popravišti na Staroměstském rynku.