19.5.2024 | Svátek má Ivo


POVÍDKA: Sedící básník

19.4.2024

Ke konci 19. století byl český národ už natolik vyspělý, že mnozí literáti pokládali burcující vlastenectví za zbytečné. Nikoliv však Svatopluk Čech. Ve své poezii hrál neúnavně vzletnými slovy na národní strunu a dočkal se za to velké obliby. Horoval také pro slovanskou věc a v Rusku spatřoval bezpečnou záštitu. Jeho zálibou bylo poznávání cizích zemí, do oblíbených míst ve své vlasti se však velmi rád vracel. Nejraději do Litně, kde prožil čtyři spokojené roky svého dětství a kde chodil také do školy.

Roku 1878 se tam zase jednou vydal. Ze všeho nejdříve navštívil velkostatkáře Daubka a v jeho zámku poseděl při sklenici vína. Stárnoucí hostitel si pamatoval Čecha ještě jako malého hošíka, protože jeho otce zde zaměstnával jako správce svého hospodářství. Byl rovněž velkým vlastencem a také štědrým mecenášem, bylo tudíž o čem hovořit.

Navečír se básník prošel městečkem. Všichni ho tu uctivě zdravili, známí i neznámí. A když se úplně setmělo, vstoupil do hostince. Našel tam několik svých spolužáků. Někteří se s ním dříve moc nepřátelili, protože v něm viděli synáčka z lepší rodiny, ale nyní je vzpomínky na staré časy sblížily. Teď už byli všichni vousatí. Vypil s nimi několik sklenic se zlatým mokem z místního pivovaru a ještě venku měl s jedním z nich dlouhý rozhovor, který se nedařilo ukončit. Opíral se při tom o prázdný sud a málem do něj spadl. Sám nevěděl, jak se pak dostal do postele.

Zdál se mu v noci divný sen: Nalézal se na lodi jménem Evropa. Velmi se tomu podivil, protože si dobře pamatoval, že ve své nedávné epické básni poslal tuto loď ke dnu. Nyní však byl na palubě klid. Příslušníci evropských národů si hověli na zádi a pokojně rozprávěli, nejvíce řečí měl Angličan, Francouz a Němec. Rus seděl na klubku z lan a mlčel. Náhle se vztyčil a vykřikl:

„Tak vy si myslíte, že jste něco víc než já?!“

A rovnýma nohama skočil do moře. Když se pak vynořil, začal s lodí zběsile lomcovat. Čech žasnul, jak obrovskou má Rus sílu. Zároveň ho jeho zuřivost zarmoutila, protože až do této chvíle ho považoval za dobráka. Loď se nebezpečně nakláněla a lidé na palubě ji museli vyvažovat. Ale to, co z druhého boku spatřili, je ohromilo: Celé moře až k obzoru bylo pokryto hlavami trosečníků! A ti nejbližší se už sápali nahoru. Všichni byli mladí a převážně tmavé pleti. Hrnuli se na palubu jako mravenci a loď nepřevrátili jen díky Rusovi, který nic netuše působil tahem na druhé straně. To ale nemohlo trvat věčně. Čech si uvědomil, že pokud sem nalezou všichni, loď se znovu potopí. Jak to dopadlo, se nedozvěděl, protože ve všeobecné vřavě se probudil.

Pomyslil si: To se mi zase zdála pořádná pitomost. Den se už blížil k polednímu, a proto vylezl z domu, co nejdříve to šlo. Příval světla a horka ho oslabil, uchýlil se tedy do stínu staré lípy u kostela. Vždycky to bylo jeho oblíbené místo. Necítil se zrovna nejlépe, pivo po vínu mu neprospělo. Sen už se mu z hlavy vypařil, místo něj se mu v ní na přeskáčku motalo všechno možné: vzpomínky, řeči spolužáků, díla minulá i plánovaná. Kolemjdoucí ho zpovzdálí nenápadně okukovali, ale tok jeho myšlenek se nikdo neodvážil narušit. Vytušili, že se v básníkově hlavě zase něco rodí. A tak tam seděl, včely v koruně hlučely a on čekal, až se mu hlava a žaludek spraví.

A sedí tam dodnes. V pohnutém roce 1938 ho čeští vlastenci na tomto místě instalovali a poskytli mu i bytelné křeslo. To už ho ale ta stará lípa nestínila, protože nepřežila neopatrné kopání poblíž kořenů kvůli kanalizaci.