14.4.2024 | Svátek má Vincenc


POVÍDKA: První jízda

8.3.2024

Důchodce prodělal operaci kolena, a když už se mohl zase volně pohybovat, jeho příbuzní rozhodli, že nejpřirozenější způsob rehabilitace bude pro něho jízda na kole. Koupili mu ho k narozeninám. Důchodce se tvářil nedůvěřivě, protože od jeho jinošských let se mnoho změnilo. Už se nebrzdilo zpětným chodem šlapek a na řídítkách se kromě přední brzdy a zvonku nacházely i různé zlepšováky. Dostal ke kolu také pestré oblečení, aby ho nikdo nepřejel, a přilbu. Když si ji nasadil, připadal si jako blbec, ale podvolil se.

Takto vyzbrojen vydal se na svou první jízdu. Jako nejvhodnější se mu pro začátek jevila cyklostezka z Libně podle Vltavy až do Klecánek. Auta po ní nejezdila, ale zato zde rejdili všelijací sportovci – kromě cyklistů také bruslaři na kolečkových bruslích a běžci. A vedle v kanálu zápolili s brankami vodní slalomáři. Někteří mladíci si za jízdy povídali sami se sebou a mezi bruslaři převažovaly dívky, které si tak tvarovaly hýžďové svaly. Cyklisté i bruslaři důchodce předjížděli, ale běžcům pohodlně stačil.

Náhle si povšiml, že se blíží ke dvěma dívkám, které běžely vedle sebe. Zavěsil se za ně a šlapal za nimi jen tak ledabyle. Sledoval, jak se dolní obliny mile natřásají a ohony energicky lítají ze strany na stranu. Připadal si jako vozka na kozlíku. Však se s dědečkem něco najezdil, když u něho na venkově trávil prázdniny!

Pohoda mu však dlouho nevydržela. Když míjel zoologickou zahradu, dívky nečekaně zpomalily, on se v těch brzdách špatně orientoval a složil se na asfalt. Ztratil vědomí.

Když se probral, hleděl do modré oblohy, po níž pluly mraky. Udivilo ho, kolik ptačího zpěvu najednou slyší. Posadil se a zjistil, že se nalézá v úplně jiné krajině. Vltava tu byla furt, ale kolem ní bylo všechno jiné. Neviděl žádné stavby, jen na druhém břehu se v dálce tyčil velký kostel. Asfalt zmizel a všude kolem se to zelenalo stromy, keři a trávou.

Náhle uslyšel, jak se k němu někdo prodírá křovisky a funí, a brzy zahlédl spěchajícího muže v brnění, ozbrojeného toliko mečem. Byl to křižák, jehož kůň se kvůli střílení z píšťal na hoře Vítkov splašil, zběsilým cvalem donesl jezdce přes Libeň až sem, kde se ho konečně zbavil. Za ozbrojencem běželi tři husité. Byli oblečeni lehce, a proto křižáka snadno dohonili a probodli sudlicí.

„Tady je ještě jeden!“ vykřikl jeden.

Důchodce pak viděl, jak husité zamířili k němu. A než jim stačil říct, že k cizákovi nepatří, přiblížil se k němu bojovník ve skutečné přilbě a tu umělohmotnou mu rozflákal cepem jako skořápku. Opět nastala tma.

Když se znovu probral, první co spatřil, byla čtyři ňadra v hlubokých výstřizích a čtyři starostlivé oči.
„Nestalo se vám nic?“ tázaly se dívky. „My vám pomůžeme.“
„To nemusíte,“ zasípal důchodce a sápal se nahoru.

Slečny mu přesto pomohly na nohy a ovanuly ho příjemnými parfémy. Také zepředu vypadaly výborně. Když už stál, zkontroloval si všechny kosti a dívky pak odběhly. Uvědomil si, že jeho příhoda s husity musila trvat jen okamžíček.

Rozhlédl se kolem sebe. Stál na asfaltu a překážel sportujícím Pražanům. Za plotem stály pavilony s cizokrajnými živočichy a chrám sv. Víta na obzoru za řekou nyní vykukoval za nevzhlednými stavbami čistírny odpadních vod. A místo ptačího zpěvu teď slyšel zvuky sportovní činnosti a neobvyklé zvířecí skřeky.

Zamyslel se nad tím, co nedávno zažil, mohl srovnávat. Krajina kolem Prahy byla dřív hezčí, ale lidé zuřivější.