Že mnozí obyvatelé Čech a Moravy nemají rádi Pražáky, není nic nového, mezi přesvědčené pragožrouty patřil i významný lékař Josef Thomayer. Pokaždé když se mu podařilo usvědčit někoho z hlouposti, otázal se ho:

„A nejste vy z Prahy?“

Po chuti mu nebyli ani lidé z pražského okolí, vyčítal jim demenci. V hlavním městě českého království se sice sám usídlil, ale ve volných dnech Prahu velmi rád opouštěl. Byl velký turista a cestovatel. Na výletech ho často doprovázeli jeho přátelé, kteří stejně jako on pocházeli z venkova či menších měst a kteří patřili k výkvětu české kultury: Vrchlický, Jirásek, Rais, Neruda, Aleš, Čech, Sládek…Svěřovali se Thomayerovi se svými neduhy a uznávali ho jako svého vůdce. On rozhodoval, kam se půjde nebo pojede.

Jednou se tahle parta vypravila do Prokopského údolí. Nastoupili na Smíchově do vláčku, který je protáhl údolím až do Řeporyjí. Tam se nejdříve posilnili v hostinci a pak vykročili na zpáteční cestu podle potoka a železné dráhy. Podpírali se hůlčičkami a za chůze rozprávěli. Vše vůkol působilo na jejich smysly libě – bílé skály, modré nebe, zelená křoviska, zpívající ptactvo i potok, jenž občas zabublal.

Jirásek se pořád coural vzadu, protože mu leželo v hlavě, kde mohl mít svatý Prokop svou jeskyňku. Na Thomayerovy řeči, že se jedná jen o takové staré české pověsti, nedbal. Prohlížel si pozorně úpatí skal a potom své druhy dobíhal. Tak se stalo, že zakopl o kámen a skutálel se do potoka. Když uslyšeli poutníci za svými zády praskání větví a žbluňknutí, vrátili se a vytáhli spisovatele z vody. Thomayer si prohlédl potlučené koleno a potom přítele vyplísnil:

„Ty jsi ale makovice. Skoro bych řekl, že jsi z Prahy.“

Jiráskovi pak čvachtalo v botách a pajdal, proto pokračovali turisté již pomalejší chůzí. Docela rádi se posadili v hostinci v Hlubočepech. Pinta plzeňského zde stála 13 krejcarů a to si mohli všichni bohatě dopřát. Vypili 6 sklenic a v břiše i v duši se jim rozhostila pohoda. Chystali se na další várku, ale Jiráskovi se už pít nechtělo. Ostatní ho přemlouvali.

„Buď všichni, nebo nikdo!“ zvolal Vrchlický.

„Tedy dobrá,“ vzdychl si Jirásek. „Co mohu dělat, když jsem tady sám proti všem.“