Mladý učitel vstoupil do třídy a po zapsání do třídní knihy zahájil výuku. Místnost byla ozdobena portrétem prezidenta Novotného, který nedávno prohlásil, že socializmus v naší zemi zvítězil, a stát se proto od nynějška bude nazývat ČSSR. Na školních lavicích ale žádný pokrok nebyl vidět, byly pořezány nožíky nezbedníků a hojně pokecány inkoustem. V té poslední seděl mizera, který učiteli už dlouho pil krev. Nyní nezlobil, ale zato si dole na kolenou něco četl.

„Dej to sem!“ rozkázal učitel a brožovanou knížku zabavil. Byl to rodokaps z 1. republiky.

Ve sborovně pak měl hodinu volno. Aby se trochu rozptýlil, otevřel zabavený sešit nazdařbůh a do oka mu padla zajímavá věta: „Starý pionýr mlčky podal soudruhovi lahev.“ Také na jiných stránkách brakové tiskoviny se soudruzi a pionýři místy objevovali. Pobavilo ho, jak se pod vládou bolševiků význam těchto slov pozměnil.

U učitelování pak zůstal několik desetiletí, sám se divil, jak to mohl tak dlouho vydržet. Jeho hlavní předmět byla čeština, mezi žáky nepříliš oblíbená. Často si uvědomoval, že tímto jazykem s obtížnou gramatikou s četnými výjimkami své svěřence nadměrně trápí. Občas se během vyučování objevil i zapeklitý případ, kdy bylo nutno zalistovat v pravidlech českého pravopisu.

Další věc, která pedagogovi brala chuť k povolání, byla zhoršující se kázeň, zejména poté, když komunisté roku 1989 v zemi konečně zkrachovali. Svobodu si mnozí lidé pletli s bezohledností a to se projevovalo i ve škole. Zlobili žáci i rodiče. Proto odešel do důchodu, jak nejdříve mohl. Věnoval se svým zálibám a cestováním do dříve nedostupné ciziny se snažil dohnat, co se dá.

Po několika letech ho však jeden ředitel školy poprosil, zda by se nemohl na týden ujmout suplování za češtináře, který po operaci čelisti nemohl mluvit. Nechtělo se mu, ale nakonec se nechal přemluvit. Hned v první vyučovací hodině litoval. Žáci ho zprvu zvědavě okukovali jako exota, ale brzy se ho nabažili. Nastal neklid, ozval se i mobil. Bylo zřejmé, že kázeň od jeho odchodu do penze opět o stupeň poklesla.

Aby je zklidnil, napařil jim diktát. Sice brumlali, ale psát začali. Až na jednoho kudrnatého fracka s kroužkem v uchu v zadní lavici. Seděl v ní celý pokroucený, jednu nohu měl na stole a četl si knihu.

„Dej to sem a piš!“ rozkázal pedagog a vyrval syčákovi knihu z pazourů.

„Co jako?“ ohradil se nevychovanec. „To je můj soukromý majetek.“

Nejradši by fláknul smrada knihou přes tlamu, ale ovládl se. Oznámil spratkovi, že knihu předá rodičům, ten zase drze utrousil, že to dá právníkovi. Zbytek hodiny nebyl příjemný, stejně tak i celé dopoledne.

Ve sborovně se důchodce podíval, co vlastně zabavil. Otevřel knihu a četl větu: „Nedočkavě s ní serval kalhotky.“ Hned mu bylo jasné, že za půl století se literární zájmy mládeže hodně změnily. Odmítl oběd ve školní jídelně a vyšel z budovy. Řev za jeho zády slábl a jemu se dýchalo lépe.

V jeho věku už mu myšlenky všelijak přeskakovaly, a tak se stalo, že začal přemýšlet o kalhotkách. Za jeho dětství se o kalhotkách nemluvilo. Když bylo horko, nosily se kraťasy, a když se spolužáky diskutoval o dámském prádle, přišla řeč pouze na podprsenky, spodničky a bombarďáky. Kalhotky patřily v minulosti malým hošíkům. „Ještě neodrostl kalhotkám“, psávalo se. Taky si vzpomněl, jak mu dědeček vyprávěl, že dlouhé kalhoty dostal až při vstupu na gymnasium. Význam slova „kalhotky“ se pozměnil, dalo by se říci, že ženy a dívky malým chlapcům kalhotky ukradly. Název knížky a kresleného filmu „Jak krtek ke kalhotkám přišel“ by dnes někomu mohl zavánět pornografií.

Starého češtináře pak napadlo, že podobnou změnou prošlo i slovo „přítel“. Když se na nedávné svatební hostině pochlubil, že vylezl s přítelem na Sněžku, všiml si, jak se na něj noví vzdálení příbuzní pátravě zadívali, pokládajíce ho nepochybně za teplouše. Po dlouhá staletí byl jako přítel chápán člověk, který k jinému člověku chová nezištné sympatie bez jakýchkoliv erotických choutek. Již Jan Hus rozvažoval: „Přítel Páleč, přítelkyně pravda …“ Nyní je tomu jinak. Milenec se stal přítelem a přítel byl degradován na kamaráda. Náš národ se svou bohatou slovní zásobou zavrhl všechny šamstry, amanty, frajery, galány, ba i mládence a partnery, nový výraz nevymyslil, a tak po západním vzoru přehodnotil význam slova „přítel“. A protože nemanželských vztahů mezi opačnými pohlavími je hodně, je toto slovo slyšet na každém kroku. Už to tak asi zůstane, ten původní význam vymírá. Je to snad tím, že opravdových přátelství už není tolik jako dříve? Faktem je, že nové a převládající pojetí přítele se projevuje pouze v singuláru, aspoň v množném čísle zůstává vše při starém.

V takových úvahách došel pedagog k hospodě. Chtěl zde poobědvat, ale uvnitř bylo plno a velmi hlučno. Rozhodl se proto, že ošálí žaludek alkoholem a náročné dopoledne jenom spláchne. Přistoupil tedy k pípě a poručil si 1 plzeň. Ten rámus mu lezl na nervy, největší kravál tropila parta mladíků u kamen. Chovali se, jako kdyby jim to tady patřilo. A jejich mluva byla příšerná! Byla plná vulgarismů, nespisovných výrazů a anglismů, kterým důchodce většinou nerozuměl.

„Já si to vypiju venku,“ řekl otráveně a zamířil s půllitrem ke dveřím.

„Ale my tu máme zahrádku,“ pravil výčepní bystře a ukázal na jiné dveře.

Šel tedy tam. Ale ani tam nebyl spokojen, protože zahrádkou byl míněn betonový plácek bez jediné rostlinky.