25.5.2024 | Svátek má Viola


POVÍDKA: Masaryk v Židlochovicích

15.12.2023

Prezident Masaryk si v červnu roku 1928 přijel odpočinout na své letní sídlo v Židlochovicích a vzal s sebou z Lán i svého věrného koně Hektora. Zřetelně tu pookřál, protože se ocitl nepříliš daleko od míst, kde trávil své dětství i jinošská léta.

Před vznikem republiky patřil židlochovický zámek Habsburkům, které on považoval za zdegenerované. Na jejich portréty tu dosud občas narážel, když procházel komnatami. Nesnášel je, v minulosti stál tváří v tvář pouze Franz Josefovi u příležitosti představování nových poslanců. Když na něj tehdy přišla řada, uklonil se nedbale, nebo skoro vůbec ne, a císař řekl nevlídně: „Tak to vy jste ten Masaryk.“

Nyní si však uvědomoval, že má s císařem leccos společného. Taky je hlavou státu, taky se na veřejnosti musí chovat důstojně a vlídně, taky jezdí dobře na koni. Jeho otec, kterému šlo psaní a čtení dost bídně, by se asi divil, kam až to jeho syn dotáhl.

Než začal prezident ve svém sídle naplno odpočívat, musel ještě absolvovat slavnostní putování po moravských městech. Všude ho srdečně vítali s chlebem a solí, řečnili a všude mu dopředu cpali děvčátko s kyticí. Bylo to milé, ale únavné. Docela rád se do Židlochovic vrátil.

Brzy ráno už se cítil zase svěže. Nechal si osedlat Hektora a vyjel si na něm do přírody. Nejdříve sledovali tok Svratky, pak se vraceli lesními a polními cestami. Stavěli se ještě v zámeckém parku. Prezident dopřál koni na palouku chutnou snídani a sám se posadil na smrkový pařez. Když si ale jezdecké kalhoty upatlal smůlou, přemístil se na vedlejší kládu. Naslouchal kukání kukačky a počítal. Vyšlo mu, že bude žít ještě 9 let.

Tu šla kolem něho paní hostinská z restaurace Národního domu na náměstí, nasbírala si něco hub do polívky. Trochu se znali. Masaryk mluvil rád s obyčejnými lidmi – takové povídání bylo mnohem bezprostřednější než politická jednání či mudrování se vzdělanci u Čapka. Nejdříve pohovořili o houbách a pak přišla řeč na guláš, který na svém jídelním lístku měla paní hostinská vždy. Prezidenta si vážila, odpouštěla mu i trvalý nezájem o pivo. Ochotně mu obšírně vysvětlila, jak se guláš vytváří. Masaryk ji s předstíraným zájmem vyslechl a potom řekl:
„Myslím, že ti, kteří pracují v hostincích, by mohli být příkladem pro ostatní občany. Jsou zdvořilí, ochotní, ale nevtíraví, dovedou potěšit a za poctivou práci dostávají zasloužené peníze.“

To paní hostinská ráda slyšela. Přesto tuto chválu doplnila:

Máte pravdu, pane prezidente, ale všichni nejsou takoví. Před lety jsme tu měli nějakou Martu. Chtěla se vyučit číšnicí, ale nešlo jí to. Úplné dřevo! Když něco popletla, bylo jí to jedno. Štamgastů si nevážila, zato se spřáhla s místními povaleči. Nalévala jim na dluh a někdy s nimi hrála mariáš. Když vyhrávala, výskala. To bylo to jediné, co uměla. Museli jsme ji odstavit od jídla i od piva. Nějakou dobu tu dělala posluhovačku, pak odešla někam k Ostravě. Tam přišla do jiného stavu s nějakým komunistou, jmenoval se Gottlieb, nebo tak nějak. To vím jen tak z druhé ruky. Ten chlap se jí chtěl zbavit, a proto před ní prchal až na Slovensko. Nakonec ho jeho soudruzi pokárali, že takhle se správný bolševik nechová, a tak teď spolu žijí jako manželé.“

Paní domluvila a odešla s houbami vařit oběd. Za chvíli se zvedl i Masaryk. Nějak se mu nedařilo vylézt na Hektora, a proto ho vzal za uzdu a zamířil k zámku pěšky. Vyprávění hostinské měl pořád v hlavě, překvapilo ho, že se ten komunista nakonec zachoval docela čestně. O bolševicích si nemyslel nic dobrého. Věděl, co natropili v Rusku, i to, že se mu uhnízdili už i v parlamentu. Na okamžik zapochyboval, ale pak si řekl:

Tož – náš národ není hloupý. Gottlieb a jeho společníci u nás ve volbách nikdy nezvítězí.