Když roku 1830 vypukla ve Francii další revoluce, uprchl král Karel X. s rodinou ze země a nakonec se usadil na Pražském hradě. Jeho zaměstnancem byl i Joachim Barrande, který vychovával králova vnuka. Původním povoláním byl stavební inženýr, jeho zájmy však byly mnohem širší. Záhy se v Praze seznámil s hrabětem Šternberkem, Palackým, Hankou a jinými vzdělanci a osvojil si i obtížnou českou řeč. Zvykl si i na česká jídla.

Po několika letech ho hrabě požádal, zda by se nemohl ujmout projektování koněspřežné dráhy skrz údolí řeky Berounky. Barrande souhlasil a pustil se do díla. Během plánování trasy narazil na obrovské množství zkamenělých drobných živočichů a od té doby ho paleontologie zcela pohltila. Na nic jiného nemyslel. Nastěhoval se do velkého bytu poblíž Újezdské brány a odtud vyrážel do terénu. K hlubočepským skalám chodil pěšky, nejčastěji však prolézal s kladívkem v ruce rozlehlé okolí Berounky. Nevěděl, kam dřív skočit. Aby měl nálezů co nejvíce, zapojil do hledání místní venkovany a platil jim. Ze svých cest se vracel často až po několika dnech, uchozený, zaprášený a obtěžkaný objemným vakem. Jeho byt měl pět pokojů, které se po každé výpravě neúprosně zaplňovaly kamením. Některé hromady byly roztříděny, jiné nikoliv.

To se vůbec nelíbilo jeho hospodyni Barboře Nerudové. Jednou když badatel pobýval ve Skryjích, přišla se synkem uklidit a jen s obtížemi a protivným skřípěním otevřela dveře.

„Zase ty šutry,“ zabručela.

Usoudila, že nebude na škodu, když některé kameny vyhodí, aby tu vůbec bylo k hnutí. Ty nejošklivější zkameněliny naskládala do nůše, a když se ráno na ulici svážel popel, vysypala ji do vozu. Barrande se vrátil celý utrmácený. Když se dozvěděl, co hospodyně provedla, místo zuření letěl na malostranský magistrát, kde mu řekli, že náklad popelářského vozu už byl vysypán.

„A kam?“ vyhrkl.
„No do Vltavy přece,“ odpověděli.

Obecní slouha ho dovedl na místo. Jeden trilobit byl nalezen na břehu, další – velmi vzácný - se bělal ve vodě. Barrande si sundal kabát, vyhrnul rukávy, poklekl a šátral rukou v řece. Slouha ho přidržoval, radou byli nápomocni i dva rybáři, kteří opodál posedávali. Trilobit však zahučel do hlubin a vzápětí i vědec, díky pozornosti slouhy naštěstí jen po kalhoty.

Druhý den paní Nerudová zase přišla. Malý Jeník vběhl do jediného pokoje, kde žádné nálezy nebyly, a spatřil tam učence, jak nehnutě sedí v křesle s obličejem v dlaních.

„Proč pláčeš, strýčku?“ zeptal se ho.
Bělovlasá hlava se pohnula. Vědec pohladil chlapce po hlavě a pravil:
„Tvou matku bych nejradši uškrtil.“

Jeho zloba však netrvala dlouho, po několika dnech byl usmířen škubánky s mákem. Dokonce pak básníkovu matku zvěčnil, protože zkamenělému prvohornímu mlži dal jméno „babinka“.