Poslední habsburský panovník a český král Karel svá nejspokojenější léta prožil v Brandýse nad Labem. Bydlel v zámku nad řekou, odkud dojížděl do kasáren ve Staré Boleslavi, kde sloužil u dragounského pluku. Dotáhl to tam až na rytmistra. Lidé ve městě si ho velmi oblíbili, pro jeho sympatický zjev, štědrost a přívětivou povahu. Mladý arcivévoda mluvil výborně česky, a proto si mohl s obyvateli povídat o těch nejobyčejnějších věcech. Jezdil zde nejen na koni, ale také na kole a na motorce, za jízdy pak odpovídal na pozdravy aspoň kývnutím.

Zajížděl i do okolí, zejména do Prahy nebo na Konopiště ke svému strýci Františku Ferdinandovi d´Este. Tam si musel trpělivě vyslechnout, co všechno se bude muset změnit, až stařičký císař konečně umře. Karel vážně přikyvoval, ale v duchu si říkal: To bude maglajs! Už bylo jasné, že následníkem trůnu bude jednou i on, ale s tím si nelámal hlavu, protože strýc vypadal zdravě a plný elánu.

Proto si Karel v Brandýse bezstarostně užíval života. Nevyhýbal se ani alkoholu. Občas si v hospodě vypil mezi sousedy pivo, nejčastěji však popíjel v důstojnickém kasinu. Společnost mu dělali spřátelení šlechtici, taktéž dragouni. Nejvzácnějším nápojem, který jim kasino mohlo nabídnout, bylo exotické víno madeira. Mělo tu vlastnost, že za nevlídného počasí dovedlo tělo i duši vmžiku rozehřát.

„Madeira, Madeira – měli bychom se tam někdy podívat,“ povzdychl si hrabě Aichelburg, když konverzace povadla.

„Podívat se ano,“ pravil arcivévoda. „Ale žít bych tam nechtěl, s cizinci bych se domlouval těžko. Tady mi nic nechybí.“

A pozvedl ke zčervenalým lícím naplněnou sklenku.

Líbilo se mu zde i poté, když si sem přivezl novomanželku. Potom však byl převelen do Haliče a všechno se začalo zhoršovat. Strýce mu zastřelili v Sarajevu, vypukla válka, císař zemřel a on musel usednout na trůn. Starostí měl nad hlavu. Pokoušel se válečné běsnění ukončit, ale Němci mu to překazili. Aby si trochu odpočinul, zajel do Brandýsa, ale tam už se teď na něj skoro nikdo neusmíval.

Nakonec se mu říše rozpadla a on se s rodinou odebral do vyhnanství – na ostrov Madeira. Byl vyčerpaný, smutný a nemocný, navíc mu docházely peníze. Častokrát jeho myšlenky zalétly do toho milého města na břehu Labe. Mořské vlny, které neúnavně narážejí na skaliska, ty spokojené roky v Brandýse dokonale spláchly.