Po téměř stoletém rozvažování a plánování byl roku 1950 pomník Jana Žižky z Trocnova konečně na Vítkově postaven. Žižka měl z toho obrovskou radost. Nejen že se ocitl na místě svého velkého triumfu, ale především – vrátili mu levé oko, o které přišel ještě jako chlapec! A protože měl výborný sluch a rozum mu také dobře sloužil, podařilo se mu vstřebat některé novoty, které se po jeho smrti přihodily. Režim, který v Čechách nyní panoval, mu byl sympatický. Oceňoval, jak si komunisté stojí tvrdě za svým a jak rázně zatočili s boháči a katolíky. A když se dozvěděl, že Rusové ve svých kostelích rovněž přijímali Kristovu krev, zamiloval si i Sovětský svaz. Že jsou bolševici bezvěrci, se mu nedoneslo.

Mrzelo ho jen, že si nemá s kým povídat. Kůň je jenom kůň a všechny sochy ve městě se mu výškou nemohly rovnat, ani na ně neviděl. Zabíjel tedy čas, jak se dalo.

Větší zábavy se dočkal až po pěti letech, kdy na druhém břehu Vltavy vyrostl na Letné obrovitý pomník J. V. Stalina. Slávistům kvůli tomu zbourali stadion. Na rozdíl od Žižky se Stalinovi v Praze nelíbilo, navíc ho značně znervózňovalo těch šest lidí za jeho zády. Podezíral je, že se proti němu spikli a chtějí ho svrhnout do řeky.

Proto ho potěšilo, když ho jednou v noci Žižka přátelsky oslovil. Diktátor celý pookřál a od té doby spolu mluvili přes Vltavu každou noc, když vše ztichlo a jen tramvaj někdy cinkla. Žižka ochotně Stalinovi vše vysvětloval. Sdělil mu i podrobnosti ohledně jeho pomníku a jaké divné otázky si lidé kladou: Na co se v té frontě stojí nebo proč ta kolchoznice sahá rudoarmějci do rozkroku.

Celých sedm let pak hovořili také o politice, ale zde se Žižka musel mít na pozoru, aby se nezmínil o Chruščovovi. To by se Stalin rozvzteklil tak moc, až by se žulové kameny pod ním otřásaly. Holohlavého státníka pokládal za zákeřné a slizké prase, které si hřál na prsou. Proto neměl rád ani Novotného, který se s Chruščovem kamarádil.

Jedné květnové noci roku 1962 pražští velikáni opět rozprávěli. V okolí jejich pomníků voněly šeříky a skoro všechna okna ve městě byla polepena vlaječkami a číslicemi. Stalin hejtmanovi vykládal, jak v bitvě u Kurska sovětské vojsko pod jeho velením rozdrtilo německou armádu s masivním použitím tanků.
„To je toho,“ ušklíbl se Žižka. „Takové tanky jsem vymyslel už roku 1424 u Malešova.“
Stalin se urazil a celou hodinu mlčel. Teprve pak se zeptal na Gottwaldovo zdraví.
„Je to s ním špatné,“ odpověděl Žižka. „Ranhojiči se teď kolem něho jen hemží. Zaslechl jsem, že zapáchá, ale já tady nic necítím.“
„Jó Gottwald,“ řekl Stalin a trochu si zavzpomínal. „Byl věrný jak pes. Však také po mém skonu samým zármutkem okamžitě pošel. Ale jeho tělo tu bude zachováno na věčné časy, podobně jako to mé na Rudém náměstí.“

Žižka neřekl nic, neměl to srdce kolegovi sdělit, že vedle Lenina už dávno neleží a že jeho pozůstatky v rakvi byly v Moskvě důkladně zality betonem.

A bylo ještě hůř. Nedlouho po této rozmluvě nařídil Novotný Gottwalda spálit a Stalinův pomník zbourat. Nejdříve soudruzi uřízli maršálovi hlavu, zbytek pak vyhodili do povětří. Od té doby se cítí Žižka zase osamělý.