V brzké odpoledne koncem června roku 1962 byla hospoda zaplněna řídce, zahulená však byla už docela slušně. Postarala se o to parta zedníků u stolu poblíž piana. Nikam nepospíchali a už dvakrát pivo proložili rumem. Stále bylo o čem mluvit, do jejich hovoru se mísilo jen šramotění porcelánových tácků pod novými půllitry, žbluňkání vody při vyplachování u pípy a lomození židlí, když někdo odcházel na záchod.

Řeč se vedla o nedávno skončeném mistrovství světa ve fotbale v Chile. Čechoslováci na ně odjeli jako outsideři, ale v prvním utkání senzačně porazili Španělsko i s takovými hvězdami, jako byl Di Stefano, Gento a Puskás, a v dalším zápase remizovali s Brazílií. Na jejich postupu už nic nezměnila porážka s Mexikem. Ve čtvrtfinále pak vyřadili Maďarsko, v semifinále Jugoslávii a ve finále se opět střetli s Brazílií. V něm po krásné uličce dal Masopust vedoucí gól, pak ale Brazilci zabrali a vyhráli 3:1. Také proto, že jindy vynikající brankář Schrojf neměl svůj den. Funkcionáři ho těsně před zápasem znervóznili předáním ceny pro nejlepšího brankáře.

Hlavní příčinu porážky však viděli pijáci jinde. S týdenním zpožděním se v televizi pouštěl záznam finálového utkání. Televizi měl tehdy doma málokdo, ale zápas viděli skoro všichni. Proto se nyní dodatečně rozčilovali.

„No viděli jste to?“ běsnil muž se zmijovkou na hlavě. „Jelínek to napálil do brány, ten negr vyrazil míč rukou a ten zkurvenej Rusák nezapískal! Je tohle možný? To by odpískal i slepec!“

„Dvě desítky Brazilcům odpustil, to hovado!“ doplnil ho kámoš.

„Nedivte se, hoši,“ poučil je další pijan. „Sovětský svaz – přítel nejvěrnější.“

Také ostatní zuřili a ruskému soudci ošklivými slovy spílali. Když se dostatečně vyvztekali, jejich parťák celý případ uzavřel:

„Škoda – po té desítce se to mohlo vyvinout jinak. Šance jsme měli. Mohli jsme být mistry světa.“

U jiného stolku seděl drobný důchodce, skoro ho přes tu mlhu nebylo vidět. Pochutnával si na gothajském salámu s cibulí a na rozdíl od zaflákaných zedníků byl oblečen čistě. Měl cukání vmísit se do hovoru, ale skulinka se hledala těžko. Teprve nyní se mu naskytla příležitost a on spustil:

„Promiňte, pánové, že se vám do toho pletu, ale my jsme to mistrovství mohli vyhrát už před válkou, a to dvakrát. Poprvé v roce 1934 v Itálii. Taky jsme se tam dostali až do finále, proti domácím. A taky jsme vedli 1:0. Gól dal Puč z nemožného úhlu, třebaže ho Italové předtím kopli do hlavy. A Krčilovi zase sešlápli kotník tak, že celý zápas jenom odchodil u postranní čáry. Byli jsme lepší, ale švédský rozhodčí nás sprostě potopil. Mussolini si ho totiž pozval do své čestné lóže a tam mu vysvětlil, jak se to má pískat. Snad ho i podplatil. A Švéd mu vyhověl, hlavně ve druhé půli. Italské fauly neviděl, bylo to maso. Tak jsme tedy prohráli 1:2.“

Penzista se zhluboka napil, aby tu hroznou křivdu spláchl, a pak pokračoval:

„Další mistrovství se hrálo roku 1938 ve Francii. I tehdy jsme měli výborný mančaft, slávisté a sparťani se dobře doplňovali. Holanďany jsme vyřadili 3:0, pak jsme hráli s Brazílií nerozhodně. Smůla byla, že v tomhle zápase si Plánička zlomil ruku a Nejedlý nohu. Ti nám pak v opakovaném zápase chyběli a prohráli jsme 1:2. Ale hlavně nám od začátku chyběl Bican!!“

„Copak? Byl zraněnej?“ optal se nejmladší posluchač.

„Ale houby zraněnej. Bican byl vídeňský Čech, a když přestoupil do Slávie, zažádal si o československé občanství. Ale bohužel nějaký pitomý ouřada si dával načas, a tak se stalo, že se Bican stal Čechoslovákem až po mistrovství. Je to děsná škoda. S ním bychom určitě vyhráli všechny zápasy, protože on byl tenkrát nejlepší fotbalista na světě. Byl nesmírně rychlý a šance bezpečně proměňoval pravou i levou. Lepší než Pelé. No – škoda. Kvůli nějakému lemplovi...“

Zedníci si takové shrnutí od starého pána rádi vyslechli, o Bicanovi samozřejmě věděli. Jeden ho viděl běhat na hřišti už jako čtyřicátníka, jiný ho občas vídal jako závozníka, když s ním komunisté zametli. Nechali si přinést další rumy a společně s důchodcem je na zdraví Bicana vypili. O fotbale se pak hovořilo ještě dlouho a z celé této besedy vyplynul nakonec tento závěr: Mohli jsme být trojnásobní mistři světa, kdyby nám to neřádi cizí i domácí nepřekazili.