POVÍDKA: Bezstarostná slova
Augusta Kodeřicová čekala před svatební síní na svého ženicha Julia Fučíka. Musela ho hodně přemlouvat, ale nakonec ho dostala. Oba sice věděli, že manželství je buržoázní přežitek, avšak zároveň si uvědomovali, že být sezdán je v ČSR přece jen výhodnější než žít spolu na hromádce. O Fučíkově věrnosti si nedělala Gusta iluze. Věděla, že její nastávající je u děvčat oblíbený, protože je veselý, vzhledný a umí vtipně konverzovat. Občas společnost pobavil i humornými převleky, nejvíc se mu dařil kulhavý profesor Horák.
Jako literát byl velmi obratný. Když navštívil SSSR, musel si přece všimnout, že tato země je ovládána strachem. Přesto sovětský stát vychválil až do nebes. Někteří Čechoslováci mu uvěřili a do domnělého ráje se přestěhovali i se svými rodinami a nářadím. Těžce potom litovali.
Konečně Fučík přišel i se dvěma svědky: Švermou a Reicinem. Bylo vidět, že na nadcházející úkon se museli posilnit. Fučík a Reicin se navzájem podpírali a byli oba neupravení.
„Jak to vypadáte?“ kárala je nevěsta. „A co ty kravaty? Jste jako utržení od šibenice.“
„Co není, může být, Gustýnko,“ řekl Fučík s úsměvem. „Konečně bys měla ode mne pokoj.“
Žertovali ještě chvíli. Šverma, jehož kravata byla v pořádku, ženicha nabádal:
„Až se budeš podepisovat, budeš se muset soustředit. Jsi Fučík, ne Horák!“
Když bylo po obřadu, prožili ještě pár měsíců ve svobodném státě. Potom přišly zlé časy. Slova Gusty Fučíkové, která byla řečena bezstarostně, se naplnila. Ale zatímco Fučíka oběsili nacisté, Reicina uškrtili jeho soudruzi, třebaže jim oddaně a bezcitně sloužil.
