8.2.2023 | Svátek má Milada


POVÍDKA: Absolutní vítěz antirasistického šachu

19.1.2023

Už se mi zdálo, že nic lepšího než tah pěšcem na G5 nevymyslím. Ale pak jsem si toho všiml. Nemohl jsem uvěřit tomu, že bych to přehlédl. Zkoumal jsem, jestli v tom tahu není nějaká chyba, ale na žádnou jsem nemohl přijít. Odhodlal jsem se tedy a přesunul svého střelce. Raději jsem mlčel, očekávaje, že přijdu o nějakou cenou figuru, ale Míra evidentně znervózněl.

Znovu jsem prozkoumával možnosti a pak povídám: „Myslím, že mat.“

Míra stále zíral na šachovnici.

„Tam nic nevykoukáš,“ popíchl jsem ho.

„Dobře,“ řekl nakonec Míra. „Tak jsem vyhrál.“

„Jak to vyhrál? Dal jsem ti přece mat.“

„Ale já mám černé figurky.“

„No a co?“

„Přece, kdo má černé figurky, tak vyhrál.“

„Cože?“

„Nové pravidlo. V rámci boje proti rasismu černí vždy vyhrávají.“

Pochopil jsem, že si ze mě dělá srandu: „Jdi někam. I ty srandisto.“

„Je to tak. Jsem vítěz antirasistického šachu.“

„Neumíš prohrávat. To je to.“

„Tak koukni na internet. Včera to psali.“

„Haha. Na to ti neskočím.“

„Tak já ti to najdu.“ Vzal mobil a začal hledat. Pak mi ho podal.

Na obrazovce jsem četl: „Mezinárodní šachová asociace zavedla nová pravidla pro šachovou hru. Jednou z nejdůležitějších změn je pravidlo, podle něhož hráč s černými figurkami, který dostal mat, automaticky vyhrává. Toto opatření má podpořit boj proti rasismu.“   

„To je nějaký fejk.“

„Máš to na Novinkách na Idnesu, všude.“

V první chvíli jsem myslel, že je to třeba fotomontáž, ale ne. Byl jsem skutečně na internetu a krátké hledání ukázalo, že Mirek má pravdu.

„Tak proto jsi chtěl černé figurky?“

„Samozřejmě.“

„A proč jsi mi to neřekl dřív.“
„Myslel jsem, že to víš.“

„Tak teď mám černé figurky já.“

„Ne, budeme losovat. To je spravedlivější.“
Nebyl jsem si jist, jestli je losování spravedlivější. Ale usoudil jsem, že kdybychom si figurky pravidelně střídali, tak nemám šanci vyhrát. Při lichém počtu her prohraju, při sudém to bude remíza.

Vzal jsem tedy černou a bílou figurku a nabídl Mírovi, aby si vybral. Ukázal na mou levou ruku. Byl tam černá. Zatraceně, pomyslel jsem si.

Postavili jsme figurky a začali hrát. Nějak jsem se ale nesoustředil.

„Počkej,“ povídám asi po desátém tahu. „Má to vůbec smysl hrát? Vždyť stejně vyhraješ.“

„No vlastně nemá,“ povídá Mirek. „Leda bys chtěl uhrát pat. To by se pak nulovalo. Ale můžeme se na to vykašlat.“

„Na pat nehraju. Rozlosujem to znova.“

„Dobře,“ povídá Míra.

Losovali jsme a já si vytáh černou figurku. Zaradoval jsem se nad snadným vítězstvím. Usoudil jsem, že je to vlastně dobré pravidlo. Proč se mořit s promýšlením tahů, když se dá vyhrát tak snadno. Člověk by ani nevěřil, jak lehce lze dosáhnout šťastného pocitu z vítězství.

„Takže dva jedna,“ zasmál jsem se výhružně. Měl jsem pocit, že teď už mé vítězné tažení, nemůže nic ohrozit.

Při dalším losování si Míra vytáh černou a pak znovu. Prohrával jsem čtyři jedna. To bylo zlé. Řekl jsem si, že na další partii se již musím maximálně soustředit. Míra mi dal na výběr ze dvou figurek v dlani. Vytáhl jsem si bílou.

„To není možné. Ty podvádíš!“

„Nepodvádím. Podívej.“

Ve druhé ruce měl skutečně černou.

„To je ale nefér. Já už jsem měl pětkrát bílé a ty ani jednou.“

„Prostě hraju líp šachy,“ konstatoval Míra. „Tak teď ty.“

Nejprve mě napadlo, že dám Mírovi na výběr ze dvou bílých figurek. Pak jsem ale tu myšlenku zaplašil. Byl jsem vždycky pro férplej. Za chvíli mi však ztuhly rysy. Míra si opět vytáhl černou.

„Ty podvodníku!“

„Nejsem podvodník. Prostě neumíš hrát šachy, přiznej si to.“
Tohle popichování mi dodalo. Prostě jsem neunesl zápal hry a vrhl jsem se na něj. Mirek se nejdříve smál, ale pak se začal prát stejně zuřivě jako já. Jenže proti mému spravdlivému rozhořčení neměl šanci. Za chvíli jsem na něm seděl a kroutil mu s rukou. Nikdy před tím jsem si nedovedl představit, že se mi při šachu může hodit i jistá znalost juda.

„Uznej, že jsem absolutní vítěz antirasistického šachu nebo tě zbiju ještě víc.“

„Neuznám.“

Přitvrdil jsem.

„Au.“

„Uznej to.“

„Jsi rasista. Biješ černý!“

To byla urážka, kterou jsem nemohl snést: „Ne. Biju ty, který zneužívaj černý ve svůj prospěch.“ Zkroutil jsem mu ruku ještě víc: „Tak už to uznej!“

„Co mám uznat?“

„Že jsem absolutní vítěz antirasistického šachu.“

Míra už toho měl dost. Cítil jsem, že se blíží šachmat. Nakonec neochotně, ale přece povolil: „Uznávám. Jsi absolutní vítěz antirasistického šachu.“

Pustil jsem ho. Cítil jsem se jako šachový velmistr. Míra byl zdatný soupeř, ale já jsem jeho rafinované nástrahy prohlédl a odrazil.

V tu chvíli jsem si všiml, že ve dveřích našeho kolejního pokoje stojí Luky. Říkali jsme tak našemu kamarádovi z Ghany, který byl skoro tak černý jako ty figurky. Zřejmě nás už nějakou dobu pozoroval. Teď řekl s úsměvem svojí roztomilou češtinou: „Né, klucí, absolutní víťés sem já.“

Uznali jsme to.