Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

"Vesmír bez pozorovatele je jen hromada možností, které se navzájem prolínají a ruší."

Kdysi jsem četl sci fi povídku, bohužel na název a autora si nevzpomenu, která byla založena na rozhovoru nějaké "entity" s člověkem. Entita měla prakticky neomezenou myšlenkovou kapacitu, ale nulovou interakci s okolím, daný rozhovor s člověkem byl první takovou interakcí. Rozhovor probíhal tak, že entita si upřesňovala, která z možných realit, které si v mysli vytvořila, platí. Bylo to něco jako "Aha, tak my jsme na planetě? Hm, ano, planeta je možnost. ...."

Znova - Schrödingerova kočka je myšlenkový experiment, který se autorovi nepovedl a má s kvantovou teorií společného jen autora. Kočka ve škatuli není superponovaně živá-mrtvá, ale je živá, mrtvá nebo zrovna přechází ze stavu živá do stavu mrtvá (opačně to kočky nezvládají a z lidí údajně jen dva - ale to je už dávno). Jen pozorovatel vně škatule neví, v jakém stavu kočka je. Asi je to hodně pevná a zvukově izolovaná škatule - má zkušenost s kočkami říká, že o sobě umějí dá hodně zřetelně najevo, že jsou živé. A nespokojené.

Rozhodně otevření krabice nezpůsobí změnu stavu kočky, leda obličeje pokusníka - a dobře mu tak!

Vypadá to velmi "kvantově", když se do pokusu zapojí radioaktivita, ale ta je tam jen jako zdroj náhody a snadno by se dala nahradit ruletou nebo kolem štěstí z jedné stupidní reklamy na zahradní sekačky.

Kvantová provázanost, superpozice stavů, princip neurčitosti - to vše patří do mikrosvěta, světa Plackovy konstanty a Planckových jednotek - 10^-35 m, 10^-44 s,... A dá se to vše krásně popsat (i když ne vždy jsou ty rovnice analyticky řešitelné, spíše málokdy). Ovšem není tam už místo pro blábolení o duši a kvantovém myšlení.

Rostislav Szeruda o sobě říká:

... jsem spíše fantasta, pisálek a člověk, který má rád velké myšlenky, než vědec a akademik z nějaké university...

Má pravdu. Jako poesie je to dobré, ale s pravdou to nic společného nemá.

Jednou dojde u člověka přirozeným vývojem k osvobození vědomí od závislosti na hmotě jeho mozku.

K autorově představě kvantové fyziky se mi vybavila hláška z filmu Kurvahošigutentag:

Já jsem vaši 《|》 také neviděl a přesto věřím, že ji máte.

Takže by mě zajímalo, zda z hlediska kvantové fyziky mají vagínu jen ty dámy, u kterých jsem měl tu čest se podívat, nebo je to vlastnost všeobecná bez potřeby mého pozorování?

Vlastnost všeobecná to rozhodně není, neboť některé dámy tuto výbavu nemají, a jsou na to "pride".

Pan dotazovaný je pravděpodobně zastáncem tzv. silného antropického principu.

Vědomí či roli pozorovatele nemusí mít jen člověk, ne?

S poznávaním světa na úrovni kvantové fyziky je to jako s tím rčením, že když máte rádi politiku a klobásky, tak nechtějte vědět, jak se dělají...

Na kvantové fyzice je nezpochybnitelné jedno - tím, že svět kolem sebe pozorujeme, tak ho současně i ovlivňujeme. Nebo jinak: Nelze svět pozorovat, aniž by jsme ho neovlivňovali.

Na tomto základním principu je založeno i kvantové šifrování. zpráva je šifrovaná jen do doby, kdy si ji někdo přečte. Přijde-li někomu zpráva dešifrována, tak je jasné, že šifra byla prolomena a že někdo tu zprávu četl.

Pro ty, kteří o tom pořád pochybují, doporučuji si na netu přečíst něco o jednoduchém dvou-štěrbinovém experimentu. A o tom, jak se jeho výsledky mění v závislosti od toho, zda experiment někdo pozoruje nebo nikoli.

Naše realita by mohla být založena na podobném principu, jaký teď opíšu. Pokud si to někdo nevšiml, použil jsem slůvko "by mohla", tedy netvrdím, že to tak je. Jen uvádím možnou hypotézu:

Svět by mohl být něco jako RPG hry = Role Playing Games. To jsou hry, ve kterých vnímáte děj hry ne přes nějakou postavičku, která se pohybuje na monitoru, ale jakoby přes své vlastní oči - vy jste tím aktérem. Nevidíte sám seba, maximálne můžete vidět část svého těla - jako dlaň nebo předmět, který držíte v dlani. Nebo své ruce držící volant, když řídíte auto v RPG hře. Je to něco jako simulátor v autoškole.

V takové hře obyčejně procházíte různými místnostmi nebo prostředími a plníte nějaké úlohy nebo bojujete s příšerami a pod. A cítíte se, jakoby jste byl součástí té hry - zvláště pokud místo monitoru používáte speciální brýle, které vám obraz promítají přímo na sítnice vašich očí. Myslím, že posud je jasné.

Procházíte jednou místností, pak se objeví další, a pak další a další, a ty předchozí pak logicky už nevidíte. A teď důležité otázky: odkud se vždy vynoří nová místnost a kam se ztratí ta předchozí? A kde se všechny ty místnosti nacházejí a

... a jakou hmotnost má celý ten svět, ve kterém se ve hře pohybujete? A jak maximálně velký může být? My odpověď víme - ty místnosti jsou uloženy na v paměti počítače jako informace, konkrétně ve formě bitů jako nepřehledná směs jednotek a nul. A ani ty nuly a jedničky fyzicky v paměti nejsou, počítač je vytváří na základě vypálených čárek nebo mikro změn magnetického pole na nosiči informací. Ten svět v PC hře neváží nic, pokud si odmyslíme váhu nosiče informací. A může být (téměř) nekonečně velký - záleží to jen od toho, jak je hra naprogramována.

Jak by jste to ale vysvětlili někomu, kdo se s moderní technikou nikdy nesetkal? Např. nějakému domorodci z Amazonie, který prvně vidí moderního člověka? A jde to vůbec?

Takovou hru můžete hrát sám, nebo ve skupině, nebo i v obrovské skupině hráčů. Vzájemně se přitom vidíte, vidíte výsledky nejen činnosti své, ale i hráčů ve svém okolí. Každý hráč tedy hrá svou vlastní hru, ale zároveň je i součástí skupiny. Ale co je potom v té hře "objektivní realita"? A existuje vůbec nějaká, když vše je jen iluze vytvořena na základě nul a jedniček? Nejobjektivněji by průběh hry mohl vidět nějaký správce hry, který by ji ovšem nehrál, jen pozoroval. Ale ne tím způsobem jako hráči, ale jakoby shora nebo zpovzdálí.

V hrách někdy existuje možnost zpětně si přehrát to, co jste právě hráli, ale již z pohledu třetí osoby. A to se pak dosti podobá tomu, co opisují lidé, kteří se ocitli na hranici života a smrti: že jim před očima v mžiku proběhl celý jejich dosavadní život.

Pro ty, které téma mé knihy zaujalo, přidávám odkaz na můj úplně nový mini e-shop: http://www.szerudashop.cz, kde naleznete českou e-verzi knihy Schrödingerova kočka a nový pohled na svět.

Shodou okolností jsem včera poslouchal úvahy pana Sedláčka o budoucnosti lidské existence a jejím pozvolném přesunu mimo hmotu a když jsem o přednášce potom přemýšlel, chyběla mi tam zmínka o podstatě (sebe)vědomí, což pak celé ráno zaměstnávalo mojí představivost.

Musím tak říct, že se mi článek na NP vysloveně přesně trefil do tématu a díky za odkaz.

A ještě - jsa zvědav, hledal jsem něco o autorovi. A našel jsem jeho vlastní slova, cituji - "Vystudoval jsem odbornou fyziku na MU v Brně. Pracoval jsem v oblasti výzkumu a vývoje, bezdotykového měření teploty v průmyslu, pracoval jsem jako vedoucí údržby ve společnosti ON Semiconductor Cz2 a Schott VM a také jako technolog na CVD (budování technologie a procesu). Napsal jsem několik knih o fyzikální podstatě lidské duše, sci-fi příběhy, pohádky, blogy (idnes). Mou poslední knihou je kniha Schrödinger's cat and a new view of the world (2022) o kvantové fyzice, která vyšla v sedmi jazykových verzích." - konec citátu.

https://cz.linkedin.com/in/rostislav-szeruda-961a1b135

Ale pro životní praxi bych se přece jenom přidržel představy, že objektivní realita existuje sama o sobě ... :-)

To je zajímavé. V čem vám to pro životní praxi připadá užitečné?