26.5.2022 | Svátek má Filip


HISTORIE: Německé prokletí

9.5.2022

Německý národ je svým příběhem unikátní. Neexistuje jiný evropský a patrně ani mimoevropský národ, který se utvářel podobným způsobem.

V čem je německý příběh jedinečný

Kořeny tohoto německého specifika tkví ve středověku. Německo se nestalo „národní“ monarchií jako např. Francie, Anglie nebo Polsko, ale pokusilo se realizovat ideu univerzální říše, která by odkazovala na někdejší říši římskou. (Slovní spojení „národní“ monarchie zde používám s jistou výhradou k vyjádření specifického rozdílu mezi dvěma typy politické moci.)

Univerzalistická Svatá říše římská chápala samu sebe jako stát, jehož posláním je být hlavou celého křesťanstva. Panovník této říše získával z rukou papeže titul císaře, což byl nejvyšší panovnický titul. V okruhu západního křesťanstva neměl císař sobě rovného a po pádu Konstantinopole zůstal jediným dědicem římské říše.

„Národní“ monarchie naopak byla jedním z mnoha křesťanských států – byl to teoreticky stát ve společenství sobě rovných. „Národní“ monarchie si byla vědoma svých hranic. Neznamená to, že by se nesnažila o expanzi, často si nárokovala část území svých sousedů, nenárokovala si však vládu nad veškerenstvem. V teoretické rovině je podstatný rozdíl v tom, že „národní“ monarchie chápe hranice mezi sebou a sousedním státem jako legitimní. Může se lišit názor panovníků na to, kudy má hranice vést, nikoliv však na to, že hranice má existovat. Pouze v případě „národní“ monarchie lze hovořit o tom, že sjednocuje nějaký lid – tento typ monarchií měl tendenci sdružovat obyvatelstvo jednoho jazyka (byť bychom našli výjimky) a často navazoval na někdejší kmenové uspořádání.

Univerzalistická říše není chápána jako stát s přirozeně definovanými hranicemi (tradicí, lidem, geografií apod.). Říše se snaží obsáhnout co největší prostor. Jelikož není státem určitého lidu, nárokuje si přinejmenším teoreticky poslání obejmout pod svou svrchovaností celé lidstvo.

Jedním z důsledků odlišné ideologie říše a „národní“ monarchie bylo to, že císařům se nepodařilo upevnit panovnickou moc nad územím, kterému teoreticky vládli. Jejich mocenský nárok byl extenzivní, pročež se spokojovali i s čistě formálním vyjádřením podřízenosti. Na území Svaté říše římské tak existovala řada státních útvarů, které samy o sobě měly všechny znaky samostatné „národní“ monarchie a jejichž podřízenost císaři byla spíše symbolická.

Možná bychom měli stručně zmínit otázku pruského dědictví, které se stalo významnou součástí německé mentality. Prusko vzniklo z křižáckého státu – ze státu Řádu německých rytířů, což byl jediný křižácký stát, který nezanikl, ale pouze se transformoval. Pozoruhodné je, že Prusko jakožto původně malý německý stát se nakonec stává evropskou velmocí a sjednocuje Německo pod svou vládou. Souvislost mezi prušáckou mentalitou a tvrdou disciplínou a fanatismem křižáckých bojovníků se jaksi nabízí, byť ji lze těžko měřit vědeckými metodami. Jisté však je, že Prusko bylo militarizovaným státem podobně jako předchozí stát řádový.

I to je německý příběh, který nemá v Evropě obdoby. A těžko bychom také hledali ve středověké Evropě paralelu k tomu, že obětí německých „křesťanských“ výbojů se stalo hned několik kmenů – úplně zanikli Lutici, Obodrité a původní Prusové, od nichž německé Prusko přejalo svůj název.

Rozporná myšlenka „národní říše“

V 19. století začínají Němci pociťovat neexistenci vlastního národního státu jako nedostatek. (Od roku 1806 se ostatně nemohou odvolávat ani na existenci Svaté říše římské.) Německý národ zažívá určitý komplex, srovnává-li svou situaci s Francií a Velkou Británií. Víme, že Německo nakonec dosáhlo v roce 1871 svého sjednocení a stalo se výrazným mocenským hráčem na evropském kontinentě, což trvá dodnes.

Za pozornost stojí to, že nový německý stát začal sám sebe nazývat říší a panovníkovi byl přiřknut titul císaře. Lze to chápat jako přirozenou snahu Němců navázat na vlastní historii. Vzniká tak ovšem státní útvar, který má ve svém dědictví zakódován významný rozpor. Německo se nazývá říší i národním státem zároveň, což, jak jsme viděli, v sobě obsahuje protimluv.

Podstatou říší je jejich univerzalismus, nikoliv národní výlučnost. Můžeme zde odkázat na příklady říší Alexandra Velikého nebo starověké říše římské. Obě sjednocovaly obyvatelstvo mnoha kultur a nemohly proto chápat příslušníky jednoho etnika jako nadřazené ostatním.

Program obsažený v termínu „národní říše“ se pokusil nejdůsledněji realizovat Adolf Hitler. Dnes máme tendenci vnímat Adolfa Hitlera jako ztělesnění zla a druhou světovou válku jako zápas dobra se zlem, v němž dobro nakonec vítězí. Hitlerův program však nebyl poražen z toho důvodu, že by byl zlý, ale především z toho důvodu, že v sobě obsahoval uvedený rozpor. Hitler nechtěl sjednotit Evropu pod univerzalistickou ideou, ale jako německou národní říši. To vyžadovalo germanizaci a kolonizaci rozsáhlého geografického prostoru, což byl úkol megalomanský a rozhodně nerealizovatelný v horizontu jednoho politického života. Hitlerův pokus jednoznačně prokázal, že imperialismus a nacionalismus jsou navzájem neslučitelné, byť po nějakou dobu spolu mohou koexistovat.

Německé poučení/nepoučení z dějin

Německá snaha poučit se z nacismu a přijmout vinu za vyvražďování Židů je v jistém smyslu obdivuhodná. Bohužel však v sobě obsahuje podstatnou chybu. Němci si vzali to poučení, že nacionalismus je špatný, jejich postoj však neobsahuje zavržení imperialismu. To, co udělalo z nacismu zrůdnou ideologii, nebyl primárně nebo výlučně nacionalismus, ale imperialismus.

Z Němců se dnes stali antinacionalisté, což je v souladu s jejich specifickou úlohou při vytváření Evropské unie. Neexistuje žádný jiný národ, který by byl tak bezvýhradně pro sjednocení Evropy a který by chápal evropskou ideu tak univerzalisticky. Ve všech ostatních zemí je slyšet silný hlas požadující Evropu národů, nikoliv Evropu „univerzálních hodnot“. Německý přístup spolu se skutečností, že Německo je nejlidnatější a ekonomicky nejsilnější stát Evropské unie, dává Němcům velký vliv.

Dnešní německý postoj není tedy nacionalistický, nedá se však touž měrou říci, že by nebyl imperialistický. Paradoxem, který z této situace logicky vyplynul, je skutečnost, že současná německá vláda klade ve svém programovém prohlášení jako svůj cíl faktické oslabování státní suverenity jednotlivých členských zemí EU. Německé poučení z druhé světové války vede Němce k tomu, že chtějí omezit státní suverenitu České republiky, Polska, Maďarska a dalších zemí! Tentokrát nikoliv ve jménu německého nacionalismu, ale ve jménu antinacionalismu.

Někdy to působí dojmem, jako by se Němci chtěli ve sjednocené Evropě rozpustit a přestat existovat jako národ. Pocit historického selhání je také jednou z příčin, proč má v Německu tak silné pozice proimigrační politika. Britský novinář Douglas Murray v knize Podivná smrt Evropy zmiňuje osobní rozhovor s německým intelektuálem, který prohlásil, že jeho národ si zaslouží za svůj antisemitismus a předsudky být vyměněn. Tento postoj, který není v Německu ojedinělý, bychom mohli označit za sklon k národní sebevraždě. (Připomíná to i název knihy Thilo Sarrazina Německo páchá sebevraždu.)

Je však třeba jednoznačně říci, že postoj zmíněného německého intelektuála je amorální. Národní sebevražda je hříchem stejně tak jako sebevražda jedince, možná i závažnějším, neboť člověk, který podporuje výměnu Němců za jiné etnikum, nečiní rozhodnutí za sebe osobně, ale za druhé lidi, z nichž mnozí o žádnou národní sebevraždu nestojí.

Zajímavé a pro někoho možná překvapivé je to, nakolik se postoj liberálního intelektuála podobá názorům Adolfa Hitlera z období konce války: Německý národ si nezaslouží dále žít, protože nedostál své velikosti. Představa toho, co znamená národní velikost, je možná odlišná, leč závěr totožný. Hodilo by se označit tento přístup jako zhrzený nacionalismus.

Stojí za to připomenout slova německého teologa Dietricha Bonhoeffera. Ten v době druhé světové války prohlásil, že myšlenky na sebevraždu tváří v tvář zkáze jsou ve skutečnosti zbabělé: Otázkou není, jak vyjdu ze současné situace jako hrdina, ale jak budou žít další generace. Mohli bychom na jeho slova navázat touto úvahou: Pokud se Němci skutečně z druhé světové války poučili, pak nemá být posláním německého národa jeho zánik, ale naopak to, aby žili dále a nesli své historické svědectví pro poučení a pro příklad celému lidstvu.

Bohužel v Německu je příliš mnoho lidí, kteří se radují z toho, jak se Němci v různých oblastech své země stávají etnickou menšinou. Tento proces však bude mít vliv i na nás. I my jsme vtaženi do víru německé migrační politiky, i nám je doporučováno „otevřít náruč“. Navíc jsou u nás lidé, kteří se budou po Německu vždy opičit a připadat si tak morálnější než zaostalí Češi. (Tak nás ostatně Němci stále vnímají – dříve nás považovali za méněcennou rasu, dnes za méněcenné rasisty.) I nás se tedy týká to, že se za několik generací můžeme stát ve své vlasti menšinou v důsledku toho, že budeme následovat německého příkladu.

Je třeba si uvědomit, že německý imperialismus nezanikl, pouze vzal na sebe jinou, méně násilnou podobu. Pokud si toho nejsme vědomi, pak nám hrozí, že liberální a zelené Německo může jinými (zdánlivě morálními) metodami vykonat to, co se Hitlerovi nepodařilo, tj. dovést národy ve svém okolí k zániku.

Neexistuje jiný evropský a patrně ani mimoevropský národ, který se utvářel podobným způsobem.

V čem je německý příběh jedinečný

Kořeny tohoto německého specifika tkví ve středověku. Německo se nestalo „národní“ monarchií jako např. Francie, Anglie nebo Polsko, ale pokusilo se realizovat ideu univerzální říše, která by odkazovala na někdejší říši římskou. (Slovní spojení „národní“ monarchie zde používám s jistou výhradou k vyjádření specifického rozdílu mezi dvěma typy politické moci.)

Univerzalistická Svatá říše římská chápala samu sebe jako stát, jehož posláním je být hlavou celého křesťanstva. Panovník této říše získával z rukou papeže titul císaře, což byl nejvyšší panovnický titul. V okruhu západního křesťanstva neměl císař sobě rovného a po pádu Konstantinopole zůstal jediným dědicem římské říše.

„Národní“ monarchie naopak byla jedním z mnoha křesťanských států – byl to teoreticky stát ve společenství sobě rovných. „Národní“ monarchie si byla vědoma svých hranic. Neznamená to, že by se nesnažila o expanzi, často si nárokovala část území svých sousedů, nenárokovala si však vládu nad veškerenstvem. V teoretické rovině je podstatný rozdíl v tom, že „národní“ monarchie chápe hranice mezi sebou a sousedním státem jako legitimní. Může se lišit názor panovníků na to, kudy má hranice vést, nikoliv však na to, že hranice má existovat. Pouze v případě „národní“ monarchie lze hovořit o tom, že sjednocuje nějaký lid – tento typ monarchií měl tendenci sdružovat obyvatelstvo jednoho jazyka (byť bychom našli výjimky) a často navazoval na někdejší kmenové uspořádání.

Univerzalistická říše není chápána jako stát s přirozeně definovanými hranicemi (tradicí, lidem, geografií apod.). Říše se snaží obsáhnout co největší prostor. Jelikož není státem určitého lidu, nárokuje si přinejmenším teoreticky poslání obejmout pod svou svrchovaností celé lidstvo.

Jedním z důsledků odlišné ideologie říše a „národní“ monarchie bylo to, že císařům se nepodařilo upevnit panovnickou moc nad územím, kterému teoreticky vládli. Jejich mocenský nárok byl extenzivní, pročež se spokojovali i s čistě formálním vyjádřením podřízenosti. Na území Svaté říše římské tak existovala řada státních útvarů, které samy o sobě měly všechny znaky samostatné „národní“ monarchie a jejichž podřízenost císaři byla spíše symbolická.

Možná bychom měli stručně zmínit otázku pruského dědictví, které se stalo významnou součástí německé mentality. Prusko vzniklo z křižáckého státu – ze státu Řádu německých rytířů, což byl jediný křižácký stát, který nezanikl, ale pouze se transformoval. Pozoruhodné je, že Prusko jakožto původně malý německý stát se nakonec stává evropskou velmocí a sjednocuje Německo pod svou vládou. Souvislost mezi prušáckou mentalitou a tvrdou disciplínou a fanatismem křižáckých bojovníků se jaksi nabízí, byť ji lze těžko měřit vědeckými metodami. Jisté však je, že Prusko bylo militarizovaným státem podobně jako předchozí stát řádový.

I to je německý příběh, který nemá v Evropě obdoby. A těžko bychom také hledali ve středověké Evropě paralelu k tomu, že obětí německých „křesťanských“ výbojů se stalo hned několik kmenů – úplně zanikli Lutici, Obodrité a původní Prusové, od nichž německé Prusko přejalo svůj název.

Rozporná myšlenka „národní říše“

V 19. století začínají Němci pociťovat neexistenci vlastního národního státu jako nedostatek. (Od roku 1806 se ostatně nemohou odvolávat ani na existenci Svaté říše římské.) Německý národ zažívá určitý komplex, srovnává-li svou situaci s Francií a Velkou Británií. Víme, že Německo nakonec dosáhlo v roce 1871 svého sjednocení a stalo se výrazným mocenským hráčem na evropském kontinentě, což trvá dodnes.

Za pozornost stojí to, že nový německý stát začal sám sebe nazývat říší a panovníkovi byl přiřknut titul císaře. Lze to chápat jako přirozenou snahu Němců navázat na vlastní historii. Vzniká tak ovšem státní útvar, který má ve svém dědictví zakódován významný rozpor. Německo se nazývá říší i národním státem zároveň, což, jak jsme viděli, v sobě obsahuje protimluv.

Podstatou říší je jejich univerzalismus, nikoliv národní výlučnost. Můžeme zde odkázat na příklady říší Alexandra Velikého nebo starověké říše římské. Obě sjednocovaly obyvatelstvo mnoha kultur a nemohly proto chápat příslušníky jednoho etnika jako nadřazené ostatním.

Program obsažený v termínu „národní říše“ se pokusil nejdůsledněji realizovat Adolf Hitler. Dnes máme tendenci vnímat Adolfa Hitlera jako ztělesnění zla a druhou světovou válku jako zápas dobra se zlem, v němž dobro nakonec vítězí. Hitlerův program však nebyl poražen z toho důvodu, že by byl zlý, ale především z toho důvodu, že v sobě obsahoval uvedený rozpor. Hitler nechtěl sjednotit Evropu pod univerzalistickou ideou, ale jako německou národní říši. To vyžadovalo germanizaci a kolonizaci rozsáhlého geografického prostoru, což byl úkol megalomanský a rozhodně nerealizovatelný v horizontu jednoho politického života. Hitlerův pokus jednoznačně prokázal, že imperialismus a nacionalismus jsou navzájem neslučitelné, byť po nějakou dobu spolu mohou koexistovat.

Německé poučení/nepoučení z dějin

Německá snaha poučit se z nacismu a přijmout vinu za vyvražďování Židů je v jistém smyslu obdivuhodná. Bohužel však v sobě obsahuje podstatnou chybu. Němci si vzali to poučení, že nacionalismus je špatný, jejich postoj však neobsahuje zavržení imperialismu. To, co udělalo z nacismu zrůdnou ideologii, nebyl primárně nebo výlučně nacionalismus, ale imperialismus.

Z Němců se dnes stali antinacionalisté, což je v souladu s jejich specifickou úlohou při vytváření Evropské unie. Neexistuje žádný jiný národ, který by byl tak bezvýhradně pro sjednocení Evropy a který by chápal evropskou ideu tak univerzalisticky. Ve všech ostatních zemí je slyšet silný hlas požadující Evropu národů, nikoliv Evropu „univerzálních hodnot“. Německý přístup spolu se skutečností, že Německo je nejlidnatější a ekonomicky nejsilnější stát Evropské unie, dává Němcům velký vliv.

Dnešní německý postoj není tedy nacionalistický, nedá se však touž měrou říci, že by nebyl imperialistický. Paradoxem, který z této situace logicky vyplynul, je skutečnost, že současná německá vláda klade ve svém programovém prohlášení jako svůj cíl faktické oslabování státní suverenity jednotlivých členských zemí EU. Německé poučení z druhé světové války vede Němce k tomu, že chtějí omezit státní suverenitu České republiky, Polska, Maďarska a dalších zemí! Tentokrát nikoliv ve jménu německého nacionalismu, ale ve jménu antinacionalismu.

Někdy to působí dojmem, jako by se Němci chtěli ve sjednocené Evropě rozpustit a přestat existovat jako národ. Pocit historického selhání je také jednou z příčin, proč má v Německu tak silné pozice proimigrační politika. Britský novinář Douglas Murray v knize Podivná smrt Evropy zmiňuje osobní rozhovor s německým intelektuálem, který prohlásil, že jeho národ si zaslouží za svůj antisemitismus a předsudky být vyměněn. Tento postoj, který není v Německu ojedinělý, bychom mohli označit za sklon k národní sebevraždě. (Připomíná to i název knihy Thilo Sarrazina Německo páchá sebevraždu.)

Je však třeba jednoznačně říci, že postoj zmíněného německého intelektuála je amorální. Národní sebevražda je hříchem stejně tak jako sebevražda jedince, možná i závažnějším, neboť člověk, který podporuje výměnu Němců za jiné etnikum, nečiní rozhodnutí za sebe osobně, ale za druhé lidi, z nichž mnozí o žádnou národní sebevraždu nestojí.

Zajímavé a pro někoho možná překvapivé je to, nakolik se postoj liberálního intelektuála podobá názorům Adolfa Hitlera z období konce války: Německý národ si nezaslouží dále žít, protože nedostál své velikosti. Představa toho, co znamená národní velikost, je možná odlišná, leč závěr totožný. Hodilo by se označit tento přístup jako zhrzený nacionalismus.

Stojí za to připomenout slova německého teologa Dietricha Bonhoeffera. Ten v době druhé světové války prohlásil, že myšlenky na sebevraždu tváří v tvář zkáze jsou ve skutečnosti zbabělé: Otázkou není, jak vyjdu ze současné situace jako hrdina, ale jak budou žít další generace. Mohli bychom na jeho slova navázat touto úvahou: Pokud se Němci skutečně z druhé světové války poučili, pak nemá být posláním německého národa jeho zánik, ale naopak to, aby žili dále a nesli své historické svědectví pro poučení a pro příklad celému lidstvu.

Bohužel v Německu je příliš mnoho lidí, kteří se radují z toho, jak se Němci v různých oblastech své země stávají etnickou menšinou. Tento proces však bude mít vliv i na nás. I my jsme vtaženi do víru německé migrační politiky, i nám je doporučováno „otevřít náruč“. Navíc jsou u nás lidé, kteří se budou po Německu vždy opičit a připadat si tak morálnější než zaostalí Češi. (Tak nás ostatně Němci stále vnímají – dříve nás považovali za méněcennou rasu, dnes za méněcenné rasisty.) I nás se tedy týká to, že se za několik generací můžeme stát ve své vlasti menšinou v důsledku toho, že budeme následovat německého příkladu.

Je třeba si uvědomit, že německý imperialismus nezanikl, pouze vzal na sebe jinou, méně násilnou podobu. Pokud si toho nejsme vědomi, pak nám hrozí, že liberální a zelené Německo může jinými (zdánlivě morálními) metodami vykonat to, co se Hitlerovi nepodařilo, tj. dovést národy ve svém okolí k zániku.



Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby
Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby

Hledáme 50 maminek, které se svými děťátky vyzkouší přírodní dětskou kosmetiku a vlhčené ubrousky Linteo Baby. Šance testovat je vysoká, stačí se...