21.9.2020 | Svátek má Matouš


HISTORIE: Měl jsi dávat ve škole pozor…

2.9.2020

Znáte to rčení z titulku. U nás to platí snad pouze pro počty a pro matematiku. Jinak, pokud jde o ostatní vědy, víme, že nás mnohé neučili. A mnohé nám také zatajovali tak, že dodnes netušíme, co vše mezi ony utajované skutečnosti patří a patřilo. Tak například Veleslavín.

Ta schůze byla mimořádně krátká. Trvala pouhou hodinu a deset minut. Začala v 16.15 hodin a skončila v 17.05 hodin. Psal se den 22. prosince 1918 a ve Sněmovní ulici, v prostorách bývalého českého Zemského sněmu, se opět sešlo plénum Národního shromáždění. Více než měsíc předtím, 14. listopadu 1918, zde byl tímtéž shromážděním aklamací zvolen prezidentem nového československého státu Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937).

Ten onoho prosincového dne složil osobně první oficiální prezidentský slib. Poté pozval poslance na čtrnáctou hodinu dalšího dne na Hrad, aby si „vyslechli první prezidentské poselství“. Následně usedl do auta a odejel do sanatoria ve Veleslavíně. Zde byla od ledna 1918 léčena jeho manželka Charlotte Garrigue Masaryková (1850-1923). Před vchodem na prezidenta již čekali majitelé a provozovatelé sanatoria profesor MUDr. Oskar Fischer (1876-1942) a jeho bratranec MUDr. Leo Kosák (1874-1944).

Soukromé sanatorium pro choroby nervové a plicní vzniklo na velice zajímavém historickém místě pražském. O statku zde kdysi stojícím se píše již v zakládací listině Břevnovského kláštera z roku 993. Barokní zámeček na místě původní budovy nechala v letech 1730-1750 zbudovat tehdejší majitelka panství Veleslavín (pojmenování získalo podle Daniela Adama z Veleslavína, s jehož rodinou je toto místo historicky spjato), manželka spisovatele „červené knihovny“, německého autora Wernera von Oestéren, E. M. Oestérenová. A to snad podle projektu samotného vynikajícího českého architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689-1751), který svého času spolupracoval také s benediktiny v Břevnově. Podle pověstí zde přenocoval mimo jiné i pruský král Fridrich II. při obléhání Prahy v roce 1757.

V roce 1908 koupili zámeček zmínění již lékaři Fischer a Kosák. Byli to tehdy o trochu starší třicátníci plní elánu a nadšení. Ti nechali přistavět krátká neobarokní křídla a zřídili zde Soukromé sanatorium pro nervové a plicní choroby. Sanatorium si velice brzy získalo pověst vysoce odborného a pečlivě vedeného zařízení. Jednou z prominentních pacientek byla v roce 1917 (a později ještě několikrát – závislost na morfiu) budoucí novinářka a překladatelka Milena Jesenská (1896-1944). V roce 1931 se zde krátce léčil i architekt Adolf Loos, jenže na následky pohlavních chorob (syfilis) byla tehdejší lékařská věda krátká. I když k léku této choroby byl doktor Fischer kdysi již blízko, jak uvidíme dále. V sanatoriu bylo 60 lůžek, pracovali zde ještě další dva lékaři a téměř dvě desítky ošetřovatelek a ošetřovatelů.

Charlotte Garrigue Masaryková měla v sanatoriu své dva pokoje v přízemí a i po návratu jejího muže zde občas přebývala, byť se její stav v roce 1919 postupně uklidnil. Prezident Masaryk požádal doktory Fischera a Kosáka, aby mu upravili sousední pokoj, nechal si v něm umístit velký stůl, u něhož čas od času pracoval, tedy tak, jak byl předtím zvyklý, v přítomnosti své ženy. Dokonce přijížděl na Veleslavín často i na koni. Charlotte Garrigue Masaryková žila od roku 1919 střídavě v Lánech a na Hradě, občas se uchylovala na Veleslavín. Zemřela 13. května 1923 v pět hodin a patnáct minut ráno.

Pohřeb měl být pouze v úzkém rodinném kruhu, avšak lidé si paní Charlotty bezmezně vážili tak, že jí chtěli vzdát naposledy úctu a hold. Z Prahy na lánský hřbitov přijely stovky aut a vypraveny byly tři zvláštní vlaky. Za rakví kráčeli nejprve nejbližší pozůstalí a také francouzský maršál Ferdinand Foch (1851-1929), který den předtím přijel na návštěvu Československa a v den pohřbu paní Charlotty převzal z rukou jejího muže Řád Bílého lva. V té době se již (až do roku 1940) dnešní Vinohradská třída jmenovala Fochova a posléze ještě jednou krátce v letech 1945-1946. A někde na konci smutečního průvodu šli i lékaři Fischer a Kosák. Ani oni nebyli, byť se později stali obětí zrůdného nacistického systému, donedávna nějak moc vzpomínáni. Neustále v posledních sto letech něco měníme.

Měl jsi dávat 1

Oba lékaři museli ještě před deportací do koncentračních táborů podepsat značně nevýhodnou kupní smlouvu na prodej zámečku Veleslavín ve prospěch „Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu“ (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), z něhož byly paradoxně hrazeny deportace Židů do koncentračních táborů. A to přesto, že ještě v roce 1939 přepsal dr. Fischer svoji polovinu této nemovitosti na manželku, která nebyla Židovkou. Neuvěřitelná a velice smutná fraška však měla své pokračování. Když po válce v roce 1946 požádal o navrácení části majetku syn doktora Kosáka MUDr. Viktor Kosák (1911-1993), bezpráví pokračovalo s tím, že jeho žádost byla zamítnuta a celý objekt propadl státu. Dnes bohužel chátrá. Jedinou památkou na staré dobré časy je zachovalá část chodby na podlaze před vstupními dveřmi s mozaikovým nápisem SANATORIUM.

Měl jsi dávat 2

Bývalé sanatoriu na Veleslavíně se dnes zdá být jako ztraceno v zeleni. Otázkou je, jestli jsme se tím, že jsme v minulosti nelíčili nejen jeho historii správně a objektivně, neocitli také v nějakém ztracení. Konec konců dnešní stav tohoto místa a této nemovitosti jen dokresluje naši neschopnost a nemohoucnost. Vedení Prahy se dohaduje s vládou co s tímto objektem. Ani jedna ze stran není schopna rychle a jednoznačně vyjádřit úctu je světlým momentům historie zámečku a lidí kolem. Je to způsobeno pouze mizerným historickým vzděláním lidí okolo tohoto stavu?

Tatínek doktora Leo Kosáka se ještě jmenoval Emanuel Košerák (1842-1922). Syn Leo si zvolil přijatelnější příjmení, zřejmě v době, kdy společností otřásala vražda Anežky Hrůzové z Polné (1899) údajně provedená v důsledku židovského rituálu, s čímž je spojen i pojem košerák. Maminkou jeho byla Emilie rozená Brandeisová (1853-1939). Jejím bratrem byl Alexandr Brandeis (1848-1901), tedy strýc Leo Kosáka, který hospodařil na velkém statku v Suchdole u Roztok. Ten měl za ženu Johannu Witzovou (1852-1933), dceru Šalomona Witze (1820-1889), známého majitele pozemků v Holešovicích, který měl v Troji velký statek.

Jejich dceru Annu (1856-1914) si vzal za ženu Ferdinand Fischer (1849-1923) ze Slaného, otec budoucího profesora MUDr. Oskara Fischera. Odtud byli oba muži, Leo Kosák a Oskar Fischer bratranci.

A Leo Kosák od malička jezdil na strýcův statek. Tam se dělo věcí. A samozřejmě o tom vyprávěl i svému bratranci a kolegovi Fischerovi.

Alexandr Brandeis byl nejen dobrý hospodář a podnikatel, ale také význačný mecenáš a přítel umělců tzv. generace Národního divadla. A také významný sběratel. Od roku 1874 sem přijížděli Brandeisův spolužák František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Antonín Chittussi, Hanuš Schweiger, Josef Václav Myslbek, Julius Zeyer, Vítězslav Hálek, Jaroslav Vrchlický, Josef Thomayer, Václav Kavka a mnozí další. Jeho nejstarší dcera Helena (1877-1975) se v Paříži seznámila s dalším podporovatelem českého národního hnutí a se svým budoucím manželem malířem Adolfem Wiesnerem (1871-1942), žákem Vojtěcha Hynaise a zaníceným propagátorem myšlenky sokolské.

Měl jsi dávat 3

Na snímku je portrét Alexandra Brandeise, dílo jeho zetě Adolfa Wiesnera. Brandeisovi se také říkalo „bramborový mecenáš“. Neboť vždy na podzim přijel před pražský dům Josefa Václava Myslbeka v ulici Karoliny Světlé valník plný brambor a jiných produktů. Podobné zásilky dostávali také Ženíškovi a jiní. To aby umělci, kteří měli vždy tak trochu hluboko do kapsy v pohodě přečkali zimu. Mikoláš Aleš zde měl dokonce vlastní pokoj.

A Josef Myslbek například dělal na statku v Suchdole první skicy k pomníku svatého Václava. Brandeis mu zde předváděl svého koně Tygra, kterého mu dokonce jednou poslal i do Prahy na Akademii. Později mu pomohl vybrat dalšího koně, armádního sedmiletého hřebce Arda III, který se stal nakonec modelem konečné verze pomníku.

A v tomto ovzduší vyrůstal MUDr. Leo Kosák. S mnohými příbuznými se bohužel „potkal“ až po jejich „koncentráčnické smrti“. On sám odešel z tohoto světa v roce 1944 v Osvětimi.

Tatínek Oskara Fischera Ferdinand Fischer byl správcem zemědělské usedlosti ve Slaném. Jeho maminka Anna byla sestrou manželky Alexandra Brandeise. Mladý nadaný chlapec v tomto městě absolvoval středoškolská studia a později další medicínská studia na univerzitách ve Štrasburku a v Praze. Již jako student se zajímal o psychiatrii a dva roky po promoci (1900) přešel pracovat na psychiatrické oddělení německé části pražské univerzity. To vedl v letech 1886-1921 význačný psychiatr a neurolog, rodák z Velkého Meziříčí, Arnold Pick (1851-1924). Ten popsal zvláštní druh demence známé dnes pod názvem Pickova nemoc a objevil tzv. Pickův svazek (řídce se vyskytující svazek nervových vláken prodloužené míchy) a tím nasměroval mladšího kolegu Fischera k tomu, aby se zabýval demencí vůbec.

Měl jsi dávat 4

V době první světové války byl doktor Fischer (na snímku) jmenován hlavním lékařem oddělení psychiatrie posádkové nemocnice v Praze. Zde byl jeho přímým nadřízeným vrchní štábní lékař plukovník doktor Franz Halbhuber, který „léčil“ traumatizovaným frontovým vojákům „válečné neurózy“ elektrickými šoky a posílal je zpět na frontu. Doktor Fischer požadoval Halbhuberovo propuštění pro jeho téměř sadistické chování a pro evidentní projevy duševní lability. Halbhuber byl nakonec sesazen, leč nijak zvlášť nepotrestán, protože se těšil značné podpoře německých nacionalistických kruhů v Praze. Zato docent Oskar Fischer byl „odměněn“ přeložením do nemocnice v Pardubicích, kde setrval až do konce války. Zde se poznal se svojí budoucí manželkou, zdravotní sestrou Franziskou. Měli spolu dvojčata Charlotte Zuzanu (1920-1975) a Benno Heinze (1920-1980).

Uměl výborně česky a koncem dvacátých let kandidoval za německé liberály do Národního shromáždění a do pražského městského zastupitelstva. To mu přineslo mimo jiné nenávistné (antisemitské) projevy německých nacionalistů především z řad studentů. Při jednom volebním setkání byl dokonce zfanatizovanými antisemitsky smýšlejícími výrostky přepaden a zmlácen.

V letech 1906 až 1907 publikoval profesor Fischer klinickopatologické studie asi šestnácti případů senilní demence. Ve stejné době popsal podobné příznaky senilního onemocnění i německý psychiatr a neuropatolog Alois Alzheimer (1864-1915). Jednalo se o podivném případu onemocnění mozkové kůry pětapadesátileté Augusty Deterové. V roce 1907 vyšla tiskem přednáška doktora Alzheimera o uvedeném onemocnění, avšak ve stejném roce publikoval profesor Fischer poznatky z několika desítek podobných onemocnění, u nichž nalezl v mozku zvláštní struktury.

Ovšem v roce 1910 vyšlo 8. vydání učebnice Psychiatrie Emila Kraepelina (1856-1926), ředitele Královské psychiatrické kliniky v Mnichově. ten pojmenoval chorobu, o které referoval doktor Alois Alzheimer, chorobou Alzheimerovou. Od té doby je na světě a na profesora Fischera se trochu zapomnělo. Svět by měl problém s pojmenováním, neboť Oskar Fischer, protože uměl velice dobře česky, nazýval ona dementní onemocnění krásně česky - vetchomyslností. Doktor Fischer se o tom všem dozvěděl až v roce 1915 z německých psychiatrických učebnic. V letech předtím vedl s kolegou Alzheimerem písemné debaty a pranic mu nevadil „nový název“ nemoci, jejíž rysy v té době popsal přece jen podrobněji a šířeji.

Paradoxem života profesora Fischera je i to, že v roce 1922 vymyslel vlastní preparát pro léčbu syfilis. Odborně lze jeho preparát popsat, že byl „vyvinut z degradovaného proteinu (flogetan)“ a použitelný na principu vyvolání horečky. Byl možná krůček od nalezení klíče léčby progresivní paralýzy. O pět let později, v roce 1927, byla udělena Nobelova cena vídeňskému profesoru psychiatrie Juliu Wagnerovi (1857-1940) za objev léčení téhož onemocnění za pomoci naočkování malárie (terapie malárií – 1917). Tato metoda byla používána až do objevení antibiotik. Navíc tatínek Julia Wagnera, Johann Adolf Wagner (1835-1917), pocházel z Krnova.

V roce 1939 doplatil profesor Fischer na svoji příslušnost k židovské komunitě a byl propuštěn z univerzity. V roce 1941 byl zatčen gestapem a deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde byl 28. února 1942 ukončen jeho život. O dva roky později, v říjnu 1944, zahynul v Osvětimi jeho bratranec MUDr. Leo Kosák.

Život profesora MUDr. Otokara Fischera upadl na dlouhá léta v zapomnění. „Prohřešků“ měl poměrně dost, měřeno s poměry, v nichž nemohl být uznáván. Především byl Žid a Němec. Proto musel odejít z univerzity a proto byl nakonec nacisty, kteří ho z univerzity vykázali, v podstatě zavražděn, byť v protokolu o jeho smrti je uvedeno, že zemřel na infarkt. Tak někdy nazývali nacisté svá vraždění.

Po druhé světové válce nebyly u nás poměry příznivy ani Němcům a také ani Židům. Mnozí Židé, kteří přežili koncentrační tábory, byli posléze vyháněni jako Němci, protože například neuměli jinou řeč než němčinu. Takže profesor Fischer, jako vědec pracující před válkou na pražské německé univerzitě, byl v podstatě záměrně opomenut českou medicínskou historiografií.

Až v roce 2015 město Slaný ocenilo „Pamětním listem“ svého rodáka profesora MUDr. Oskara Fischera in memoriam. Ocenění převzal prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Životy desítek lidí uvedených v tomto textu by vydaly za samostatné a rozhodně čtivé memoárové knihy. V první řadě je ovšem nutné, abychom o těchto lidech věděli. Abychom si o nich vyprávěli, abychom o nich čítali. Jak jinak máme našim dětem a vnukům představovat možné vzory?



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.