Rozpadů smrčin se není třeba obávat. Porosty si poradí

Co si počít se silnými vichřicemi a především s náporem tzv. kůrovce, jež mají v posledních letech na svědomí silná a velkoplošná narušení přirozených horských smrčin? To je téma, jež mezi lesníky a ochránci přírody způsobuje značné rozepře, a na které je mnoho názorů i mezi širokou veřejností, pro kterou nejsou otázky spojené s životním prostředím cizí. Ačkoliv by se mohlo zdát, že na takto mnohdy rozsáhlá poškození nejsou tyto lesy připravené a ze kterých se samy nedokážou vzpamatovat, výzkum provedený Katedrou ekologie lesa Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze ukazuje, že opak je pravdou.

Katedra Fakulty lesnické a dřevařské se výskytem těchto narušení, tzv. disturbancí a jejich vlivu na člověkem neovlivněné lesy dlouhodobě zabývá. V nedávno uveřejněném shrnujícím článku, publikovaném přímo členem vědeckého týmu, jsme se mohli dozvědět, že z paměti stromů v podobě jejich letokruhů lze zjistit mnoho. A stejně tak, jako v případě výzkumu provedeném v našich šumavský lesích, i v tomto jich bylo využito.

Zde popisovaná studie byla realizována v Karpatech na Slovensku. Tamní pohoří skýtá jedny z posledních zbytků evropských pralesů, tedy lesů, které, jak je uvedeno výše, nikdy nepodléhaly působení člověka. Významnost těchto lokalit je z hlediska životního prostředí nevyčíslitelná. Kromě toho, že na rozdíl od lesů hospodářských jsou tato stanoviště domovem nepřeberného množství často vzácných živočichů a rostlin, pro svůj přirozený vývoj a tedy ekologickou stabilitu plnohodnotně naplňují řadu dalších funkcí jako například zadržování a čištění vody či ochrana půdy před erozí.

Důležité otazníky

Zásadní otázky, jež bylo zapotřebí objasnit, byly především jaký je hlavní důvod současných rozsáhlých narušení těchto lesů, jaký mají tato narušení vliv na jejich strukturu a také to, jak jsou takto narušené lesy schopné se opět přirozeně obnovit a zregenerovat. Výsledky analýz provedených na základě letokruhů dřevin vše prozradily.

Ukázalo se, že dynamika těchto horských smrkových porostů byla řízena smíšeným režimem narušení. To znamená, že již v minulosti podléhaly tyto lesy jednak slabším narušením, jež neměly zásadní vliv, ale také velmi silným narušením, jež se na jejich stavu podepsaly velmi výrazně. Podle dochovaných historických záznamů bylo zjištěno, že přesně těmto narušením podléhaly lesy především v 19. století, a to hlavně ve dvacátých a čtyřicátých až sedmdesátých letech.

Zjednodušeně lze tak říci, že odumření velkého počtu stromů v těchto obdobích, a tedy vzniklý prostor pro růst stromů nových, způsobilo vznik porostů, jež se dožily dneška a které jsou pro svoje stáří náchylnější k intenzívnímu rozpadu pod vlivem okolních popisovaných faktorů.

V rámci výzkumu se také ukázalo, že zmiňované režimy narušení nemají zásadní vliv na objem tlejícího, tzv. mrtvého dřeva a na hustotu nově rostoucích stromků. Kdy obě dané charakteristiky jsou relativně vysoké pod vlivem různých režimů narušení. Jelikož se v poslední době ukazuje, jak moc je mrtvé dřevo pro přirozenou obnovu lesa důležité, toto zjištění nám potvrzuje, že vývoj a stálost těchto lesních ekosystémů jsou možné i po takto silných narušeních.

„Přirozená narušení mají zásadní význam pro vývoj a stabilitu lesních ekosystémů. Pozitivní vliv narušení horských smrkových lesů, které utváří pestrou mozaiku lesního prostředí, byl již též prokázán z mnoha studií z Německa a Rakouska. Kdy byl nalezen pozitivní vliv narušení na ohrožené druhy a celkovou biodiverzitu. Tento fakt jen podtrhuje tisíciletý společný vývoj a adaptaci jednotlivých druhů organizmů vázaných na proměnlivé podmínky lesního prostředí pod tlakem různých přírodních narušení lesa. Bez informací z přírodních ekosystémů bychom těžko hledali odpovědi na otázky, jaký má vliv imisní zátěž či změna klimatu na lesní porosty a jak se s nimi vypořádávají. Tyto poznatky pocházející z přirozených lesů nám též mohou pomoci pochopit složité přírodní adaptační mechanizmy stromů na narušení a pomoci najít vhodná opatření pro ochranu či hospodaření v citlivých ekosystémech horských lesů,“ uvádí Ing. Pavel Janda, Ph.D., hlavní autor výzkumu.

Shrnutí

Z uvedených informací vyplývá, že velkoplošných rozpadů těchto lesních ekosystémů se není třeba obávat. Tyto lesy byly přirozeně narušovány již v minulosti a stejně tak, jako se s tím samy dokázaly vypořádat kdysi, dokážou to i dnes. V této době, kdy jsme svědky probíhajících klimatických změn, není jednoduché předpovědět, jaké budou mít stále častější a intenzívnější výkyvy počasí vliv na stabilitu a strukturu těchto porostů do budoucna. Právě proto je však detailní pochopení dynamiky a komplexnosti vztahů těchto ekosystémů velmi důležité a výzkumy tohoto typu jsou nezbytné.

„Touto cestou bych rád požádal milé čtenáře, aby byli pokorní před přírodou a snažili si představit národní parky a přírodní rezervace nejen jako místa oddychu, ale i jako otevřenou knihu, ze které se můžeme leccos přínosného dozvědět. To však přináší i jistá omezení v podobě utváření bezzásahových zón, kde bychom měli dát přednost práci přírodním procesům a nechat přírodě volnost bez našeho přičinění,“ dodává Janda.

Katedra ekologie lesa, Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze