Název článku jsem si vypůjčil od stejnojmenného filmu USA, který 8. listopadu 2020 uvedla televizní stanice Filmbox Premiu. Životní partneři: učitelka umění a učitel angličtiny, v něm vedou spor o tom, co je pro budoucnost studentů důležitější - „slova, nebo obrazy“. Jejich rivalita vrcholí školní soutěží, v níž spor mají rozhodnout studenti. Obdivují obrázky malované učitelkou umění „Jeden obraz vydá za tisíc slov“, ale nadchne je rovněž intelektuální sprcha angličtináře, „Jedno slovo mívá tisíc uncí zlata.“. Válka kantorů končí remízou, nabídla ale studentům podnět ke kreativnímu myšlení propojením imaginace a faktů. 

Následný příběh je rovněž o dialogu vědy s uměním v souboji člověka s plasty, vlastně s jejich odpadem. Jak v „době plastové“ pomůže propojení imaginace a faktů v tomto souboji? Lidská civilizace vstoupila do „doby plastové“ v roce 1862, kdy byla v Londýně pořádána průmyslová výstava. Angličan Alexander Parkes na ní představil novou hmotu tvořenou směsí chloroformu a ricinového oleje a dal jí jméno Parkesin. „Tvrdá jako rohovina, ale ohebná jako kůže, která mohla být odlévána nebo lisována, barvena a řezána…“

Objevil se skvělý materiál se širokou škálou využití: v medicíně zachraňuje životy, chrání potraviny před kontaminací a prodlužuje trvanlivost, urychlil rozvoj elektroniky. Souběžně se zkvalitněním života s sebou přinesl problém, stal se „nesmrtelným“. Znečišťuje vodní i suchozemský ekosystém. Specifické riziko představují takzvané mikroplasty o velikosti od 1µ do 5 mm. Jsou cíleně přidávané do zubní pasty, čisticí kosmetiky jako „brusný“ materiál, aby se později objevil i v našem těle. 

Rok 1950 je všeobecně považovaný za začátek masivní produkce plastů. Je to rok, jenž se považuje za nástup Antropocénu (Antropocén - věk člověka), kdy se jeho činnost začala výrazně projevovat na změnách klimatu a v ekosystémech v celosvětovém měřítku. Od roku 1950 roční produkce plastů celosvětově stoupá zhruba o 15 % a zvýšila se ze 2 na 380 milionů tun. Předpokládá se, že do roku 2035 se produkce zdvojnásobí. Zhruba polovinu z tohoto množství tvoří plasty na jedno použití. Jsme generace „odpadků“, z nichž plasty jsou nejhůř recyklovatelné a kontaminují všechny ekosystémy, dnes se recykluje jenom 11 % plastů!.

Oceány jsou přímo znečišťovány jen asi v 20 % z celkové produkce plastů, hlavně lodní dopravou a rekreačními aktivitami. Zbylých 80 % kontaminuje půdu. Z ní se dostávají do tekoucích i podzemních vod, což má veliký sociální a ekonomický význam. Podzemní vody poskytují zdroj pitné a užitkové vody pro města, pro průmysl, zemědělství, potravinářský průmysl, rekreaci a hydroelektrárny. Celosvětově se říčním systémem dostává do oceánů 1,15 až 2,41 milion tun plastového odpadu. Specifickým problémem vodního ekosystému je jeho kontaminace mikroplasty, jež vede k poklesu biodiverzity. Snižuje například druhovou skladbu korálů, v nichž se objevily už i bakterie rodu Vibrio, které žijí převážně v tropických a subtropických oblastech buď volně ve slané vodě, nebo v soužití s mořskými živočichy, kde figurují jako symbionty, ale i jako parazity. Komplexní informaci o plastech v harmonickém souzvuku vědy a umění, slov i obrazů, nabízí kniha The Plastic Sea, Combating Plastic Pollution Through Science and Art.

Tým expertů z USA, Anglie, Holandska, Itálie, Rakouska, Portugalska a Belgie přináší ve 12 kapitolách nejnovější poznatky o plastech. Z pozice Středoevropana budí největší pozornost kapitola: „Down by the river“: (Micro-) Plastic Pollution of Running Fresh water with Special Emphasis on the Austrian Danube. Věnuje se rakouskému úseku Dunaje a předkládá fakta o jeho vysoké kontaminaci zvláště mikroplasty s následní kontaminací Černého moře. Vydavatel knihy je Springer Nature Switzerland AG 2020 a ArsSciencia, Coruña, Spain. Připravili ji tři editoři: Španělka Margarita Cimadevila a Rakušan Wolfgang Trettnak editují kapitolu: The exhibition MARE PLASTICUM: Art and Science for the environment“. S oběma jsem se seznámil na workshopu pořádaném občanským sdružením „Dialog vědy s uměním“, jehož jsem předsedou. W. Trettnak na něm přednášel a M. Cimadevila byla účastnice.

Wolfgang Trettnak je vystudovaný chemik, Ph.D získal ve Štýrském Hradci, vlastník dvou patentů, se v roce 2002 rozhodl ukončit kariéru chemika a šel za hlasem srdce. Vizionářsky předvídal spojení biologie a techniky. V roce 2007 jsem pro něj připravil v Českých Budějovicích výstavu obrazů s názvem „The Bionic Man“. Prezentoval na ní svojí vizi robotického člověka. Obrázek dole vlevo je němým varováním do budoucna, kdy místo slov a lidské sounáležitosti je země protkaná mlčící mluvou a vše se už asi bude odehrávat počítačovou řečí nul a jedniček. Po vernisáži následovala Veřejná debata M. Gibody se spisovatelem a publicistou Karlem Hvížďalou (obrázek vpravo). Pořádal jsem jich celkem přes 20 s významnými lidmi vědy, umění, politiky a vzešla z toho kniha: „K věci, rozhovory s lidmi kteří mají co říci“.

Margarita Cimadevila vyučovala 30 let chemii na střední škole v Galicii. Stejně jako Trettnak přerušila po 30 letech svojí pedagogickou kariéru a na svých prvních obrázcích vizualizovala fyziku částic inspirovaná stáží v CERN. Třetí editorkou knihy je Italka Marilena Streit-Bianchi. Po získání titulu Ph.D. začala v roce 1969 profesní kariéru v CERN a věnovala se studiu vysoko rychlostních čásiíc a jejich využití v léčbě rakoviny. Dnes je emeritní členkou CERN s angažmá ve vědě a umění jako editor knih a kurátor výstav. Přátelství Cimadevily a Trettnaka, navázané na workshopu, přerostlo do trvalé spolupráce. Poslední společný avantgardní projekt, zaměřený na znečištění oceánu plasty, pojmenovali ECO-ART. 

Inspirovala je k tomu zimní návštěva pobřeží Galicie, jejíž břehy omývají vody Kantabrijského moře a Atlantského oceánu. 800 km dlouhé pláže jsou v létě turistickým rájem a denně se uklízejí. Jiný obraz stejných pláží se jim ukázal v zimě, kdy vítr fouká od Atlantiku a na břehy přináší mušle, řasy, úlomky dřeva, plasty, lahve, kovové obaly, pneumatiky. Údiv, šokující pohled na pláž „Co to je, odkud to přišlo?“ Konfrontovaní tvrdou realitou začali v roce 2011 společný projekt zaměřený na typizaci vyplavených plastů na plážích Galicie. Širokou škálu svých nálezů dokumentovali fotkami, z nichž později určili zdroje kontaminace: a) rybolov a zemědělství, b) plasty denního života a obchodních aktivit, c) plasty a odpadky zimní sezóny.

M. Cimadevila a W. Trettnak sbírají plasty vyplavené zimními větry od Atlantiku na pláže Galicie

Podmořské květy. 2016. Plátno, 80x100 cm

Podmořská zahrada. 2014. Plátno 100x160 cm

Turecká potápěčka Sahika Ercumen v znečistěném Bosporu (foto: Sebacue Cosaun/Anadolu Agency

Pro úplnost je třeba dodat, že na moře dnešních dnů, plné odpadků, se snaží upozornit také Studio Swine. Název je zkratkou – Super Wide Interdisciplinary New Explorers. Jde o spolupráci mezi japonskou architektkou Azusou Murakami a britským umělcem Alexandrem Grovesem. Oba autoři absolvovali v roce 2014 cestu lodí napříč Atlantikem a velká část inspirace i sesbíraného materiálu pochází právě z této výpravy. Prvním z projektů je tzv. SEA CHAIR – plastová židle vyrobená výhradně z plastu vyloveného z moře. 

 Jak jsem již zmínil, českého čtenáře knihy jistě zaujme kapitola „Down by the river“: (Micro-) Plastic Pollution of Running Fresh water with Special Emphasis on the Austrian Danube. Věnuje se rakouskému úseku Dunaje a předkládá fakta o jeho vysoké kontaminaci zvláště mikroplasty spláchnutými do Černého moře. Pan J. N. v diskusi k článku Jaroslava Petra Řešení pro dobu plastovou, publikovaném na Neviditelném psovi dne 8. 10. 2020, napsal: „Trochu plastové hysterie. Se znečištěním moří a oceánů nemají Češi evidentně nic společného, plavat plast v české řece prakticky nevidět. Ekonomika třídění a recyklace plastů je velmi pochybná, devastaci české krajiny taky nějak není vidět, kontaminace vod z českých skládek je na úrovni spekulací.“

Pan J. N. se mýlí. Podle dostupných dat o třídění a recyklaci za rok 2018 vytřídila průměrná česká domácnost 32,4 kg odpadů z plastů do žlutých kontejnerů, kterých jsme měli na území ČR k dispozici 176 300. V průběhu září vyrazily na české řeky čluny Greenpeace. Aktivisté odebrali desítky vzorků vltavské nebo labské vody k analýze na přítomnost mikroplastů. Kromě mikroskopických úlomků plastů o velikosti od sta nanometrů až do pěti milimetrů našli ve vodě až milion mikrovláken, která se dostávají do řek při jednom vyprání fleecové bundy. Čistírna vod průměrného stotisícového města jich podle aktivistů vypustí do řeky denně až sto deset kilogramů.

Mikroplasty nejsou jen ve vodě. Gastroenterolog Philipp Schwabl z Lékařské univerzity ve Vídni pátral spolu se svým týmem po mikroplastech ve stolici osmi lidí – Fina, Rusa, Brita, Nizozemce, Poláka, Rakušana, Itala a Japonce. V každém vzorku našel v průměru 20 částic na 10 gramů stolice. Kromě mikroplastu čističky, ani ty nejmodernější, neodstraní léčiva a kosmetiku a končí v potravním řetězci. 

Studie Světového fondu na ochranu přírody (WWF) z roku 2019 ukázala, že plasty se do lidského těla dostávají především pitím znečištěné vody, ale také konzumací potravin, jako jsou mušle, které lidé většinou jedí vcelku, takže i s mikroplasty v trávicím traktu těchto živočichů. Bohužel, negativní dopady na přírodu má i koronavirus - především nárůstem jednorázového a plastového odpadu v oceánech. 

Upozornila na to francouzská neziskovka Opération Mer Propre (Operace čisté moře), která na svém Facebooku zveřejnila znepokojující fotku roušek, rukavic a lahviček od dezinfekce ve Středozemním moři se sugestivním popiskem „Jak by se vám líbilo si letos v létě zaplavat s covidem-19?“. Nejde pouze o evropský problém. Na stejný problém upozorňují i organizace v Asii nebo ve Spojených státech. 

Žádná z jedenácti kapitol recenzované knihy nepřináší zásadní technické řešení likvidace plastů. Nemůže! Není! Musíme čekat na někoho, na ještě neznámého génia, který překvapí řešením tak jednoduchým jako všechny předešlé. Někdy se tomu říkalo „kvantita přerostla v kvalitu“. Zatím se musíme uspokojit snížením zátěže životního prostředí jednorázovými plasty. Start-up z Londýna Notpla se snaží snížit spotřebu jednorázového plastu sáčky na bázi chaluh. Chaluhy, čili hnědé řasy, jsou mnohobuněčné organismy. Žijí především v mořské vodě, kde díky své schopnosti fotosyntetizovat dokáží vyprodukovat obrovské množství biomasy. Mají článkové tělo tvořené vláknitou stélkou, která může dorůstat délky až 60 m. (zdroj: Wikipedie). Jejich sáčky na bázi chaluh jsou rozložitelné a dokonce i jedlé.

Výroba sáčku začíná vysušením chaluh a namletím na prášek. Z prášku vzniká několika technologickými postupy hustá tekutina, která se znovu vysuší a vzniká tak „plastová“ hmota, z níž se dají vytvořit sáčky pro tekutiny či dochucovadla, jako jsou třeba sojové omáčky či kečupy. Výhodou takových obalů je, že se po vyhození rozloží za 4-6 týdnů. V porovnání s normálním plastovým obalem, kterému to trvá několik set let, jde o zanedbatelný čas. Na pěstování chaluh není zapotřebí žádná půda a v moři rostou velmi rychle. Jedna z chaluh, kterou firma používá, roste metr za den. Kromě náhrady jednorázových sáčků chce společnost uvést na trh alternativu k „papírovým“ krabičkám, které se hodně využívají u rozvážek jídla. Box bude plně rozložitelný, nebude obsahovat žádné syntetické chemikálie a bude potažen speciální vrstvou, která odolá jak vodě, tak tuku. Krabička se rozloží za 3-6 týdnů. I kdyby byla odhozena do přírody, kompletně se rozloží, stejně jako ovoce nebo zelenina.

Řetězec BILLA spotřebuje ročně ve svých prodejnách asi 200 milionů plastových sáčků. Nově proto společnost nabízí opakovaně použitelné sáčky na odnos potravin, čerstvého ovoce, zeleniny a pečiva. Takzvané resáčky jsou z 80 procent vyrobené z recyklovaného plastu. Za cenu 29,90 korun si zákazník pořídí sadu dvou sáčků stejné velikosti, přičemž nosnost sáčku jsou dvě kila. Sáčky jsou pratelné při teplotě 30 stupňů a při běžném užívání je jejich životnost několik let. Pokud doslouží, lze je vhodit jakožto polyester do kontejnerů na textil k dalšímu využití. Na závěr: Udělejme si denní soupis plastů všeho druhu v naší domácnosti a hledejme cesty jak je omezit. Citát: V průměru každý člověk na planetě spotřebuje ročně 11,3 tuny surovin, podíl recyklace se ale snížil z 9,1 procenta na 8,6 procenta.