Polyetylenové sáčky vědci našli na vrcholech nejvyšších hor i na dně Pacifiku v hloubce 11 kilometrů. Stále větší množství plastových odpadů končí v přírodě a pouhé třídění a sběr plastů tento problém nevyřeší. Vědci zkoumají, co s tím.

V polovině minulého století vstoupila lidská civilizace do „doby plastové“. Od roku 1950, kdy se celosvětová roční produkce plastů pohybovala kolem dvou milionů tun, vzrostla jejich globální výroba bezmála 200krát. Polovinu všech plastů vyrobilo lidstvo v posledních patnácti letech a při stávajícím tempu růstu by se mohl současný objem produkce plastů zdvojnásobit ještě před příchodem roku 2050.

Většina plastů doslouží a promění se v odpad. Obrovský objem výrobků určených k jednorázovému použití má přímo jepičí životnost. Otázku „Kam s ním?“ řešily ekonomicky vyspělé země Evropy a Severní Ameriky dlouho vývozem plastového odpadu do Číny. Ta ale v akci „Národní meč“ začátkem roku 2018 razantně zpřísnila pravidla pro dovoz bezmála třiceti druhů odpadu včetně plastů. Čínu následovali i další importéři „špíny“ a hromadící se odpady obyvatelům ekonomicky vyspělých zemí důrazně připomněly, že před znečištěním světa plasty už nelze přivírat oči.

Odhaduje se, že ve světových mořích končí každoročně kolem osmi milionů tun plastů. Pokud připočteme ke znečištění slaného vodního živlu také plasty končící v řekách a jezerech, vyšplhá se přísun plastů do vodních ekosystémů na jedenáct milionů tun ročně. Znečištění pevninských ekosystémů je zmapováno mnohem méně, ale odhaduje se, že v nich za rok skončí asi osmnáct milionů tun plastového odpadu.

Nejisté dopady na lidské zdraví

Plasty jsou všude. Vědci narazili na polyetylenové sáčky na dně Pacifiku v Mariánském příkopu v hloubce bezmála jedenáct kilometrů. Plasty „zdobí“ vrcholky nejvyšších světových velehor. Znečištění na sebe bere i nenápadné podoby. Z jediného gramu syntetické tkaniny se běžným vypráním uvolní čtyři tisíce mikroskopických vláken. Při každodenním nošení uvolní gram syntetické látky stejné množství mikrovláken každé tři hodiny. Mikroskopická plastová vlákna se nacházejí v ledu Severního ledového oceánu i v písku pláží tropických korálových atolů.

Na tzv. mikroplasty se časem drolí i větší kusy odpadu. Hltají je pak jak mořští, tak suchozemští tvorové. Mikroskopické částice plastů pronikají z půdy do rostlin. Obsahují je potraviny a pitná voda. Jejich dopady na lidské zdraví zůstávají velkou neznámou. Vědci ale upozorňují, že z rozkládajících se plastů se uvolňují látky s toxickými účinky. Řada těchto chemikálií je s to nabourat hormonální rovnováhu v organismu zvířat i člověka, a přispívá tak ke vzniku poruch plodnosti, nádorových onemocnění či obezity.

Šetrná likvidace, nebo menší spotřeba?

Pro boj se záplavou plastových odpadů se nabízejí dvě základní strategie. První se soustředí na ekologickou likvidaci odpadu, druhá sází na omezení spotřeby plastů a jejich náhradu jinými materiály. Mezinárodní tým vedený Jamesem Palardym z washingtonského The Pew Charitable Trust nyní provedl zevrubnou analýzu hospodaření lidstva s plasty a nastínil možný vývoj znečištění životního prostředí plastovým odpadem. Studii Palardyho a spol. zveřejnil přední vědecký časopis Science.

Vědci modelovali budoucí znečištění planety plasty podle několika scénářů. V tom prvním lidstvo na svém chování nic nezmění a s plasty bude hospodařit jako doposud. Nepolevíme v prospěšných aktivitách, jako je třeba třídění odpadu a jeho recyklace, a zároveň budeme neztenčenou měrou hřešit proti životnímu prostředí třeba neustále rostoucí spotřebou plastů.

Jestliže dnes lidstvo recykluje 31 milionů tun plastů, pak v roce 2040 jich budeme dle modelů Palardyho týmu recyklovat 55 milionů tun. Nevhodnou likvidací, jež vede ke znečištění životního prostředí, se v současnosti zbavujeme asi devadesáti milionů tun plastů. V roce 2040 tak budeme likvidovat už dvě stě čtyřicet milionů tun plastů. Znečištění vodních i suchozemských ekosystémů plasty proto naroste bezmála na trojnásobek dnešních hodnot. V mořích, řekách a jezerech ročně skončí třicet milionů tun plastů. Souš bude dostávat každým rokem příděl plastového znečištění přesahující padesát milionů tun.

Pokud se lidstvo při řešení tohoto problému soustředí na efektivnější nakládání s odpady, bude výsledek na první pohled pozitivní. Zvýšeným úsilím při třídění a ekologické likvidaci plastových odpadů zabráníme do roku 2040 nárůstu zátěže vodních i suchozemských ekosystémů plastovým znečištěním o 57 procent. Intenzivnější recyklací předejdeme vzestupu znečištění životního prostředí plasty o 45 procent.

Podobně to dopadne, pokud zaměříme svou pozornost na omezené používání plastů a jejich náhradu jinými, méně škodlivými materiály. V roce 2040 udržíme světovou produkci plastů na dnešní úrovni a zabráníme nárůstu znečištění vodních i suchozemských ekosystémů skoro o šedesát procent.

Oběma strategiemi ale dosáhneme jen toho, že znečištění životního prostředí dál neporoste a udrží se na dnešní úrovni. Stávající znečištění planety plasty je však neúnosné a vede k rozsáhlé devastaci přírody. Jeho rozsah si dokážeme jen těžko představit. Kdybychom však zachytili všechny plasty, které se dnes dostávají do moře, uložili je do běžných domácích odpadkových pytlů a ty pak vyskládali na pevninských březích světových moří a oceánů, navršilo by se na každém metru pobřeží patnáct plných pytlů.

Kombinace přístupů

Palardy a jeho spolupracovníci došli k závěru, že ať už se soustředíme na hospodaření s odpady, nebo se zaměříme na omezení produkce plastů, nebude to na vyřešení „plastového problému“ stačit. Je nutné oba přístupy kombinovat a bez velké prodlevy je zavádět do praxe. Výsledné efekty by měly podstatně výraznější.

Do roku 2040 bychom tak mohli zamezit nárůstu výroby plastů o sto třicet milionů tun a dalších jedenasedmdesát milionů tun plastů bychom mohli nahradili jinými materiály. Objem ročně recyklovaných plastů bychom mohli za stejnou dobu zvýšit z 31 milionů na 84 milionů tun. Likvidovali bychom zhruba stejně plastů jako dnes, ale nevhodnou likvidaci bychom mohli srazit na polovinu, což by vedlo k poklesu znečištění vodních ekosystémů ze stávajících jedenácti milionů tun plastů ročně na pět milionů tun a k poklesu znečištění suchozemských ekosystémů z osmnácti na dvanáct milionů tun plastů ročně.

Namístě je otázka: Co to bude stát? Palardy a jeho spolupracovníci spočítali, že příjmy z recyklovaných plastů a úspory z neuskutečněné výroby nových plastů by měly na pokrytí zvýšených nákladů stačit a nový systém hospodaření s plasty nespadne do „červených čísel“.

Jak konstatují Palardy a spol., i v tomto optimistickém scénáři „končí podstatná část plastových odpadů mimo sběr a třídění, recyklaci nebo ekologicky nezávadnou likvidaci“.

I kdybychom začali s komplexními opatřeními už letos, přibude do roku 2040 ve vodních ekosystémech dalších 250 milionu tun plastového odpadu. Suchozemské ekosystémy se budou muset za stejnou dobu vypořádat s přísunem 460 milionů tun plastových odpadů. Pokud začneme s opatřeními v roce 2025, dostane se v následujících patnácti letech navíc do životního prostředí dalších 300 milionů tun odpadních plastů.

Překážek je dost

Tým Jamese Palardyho vidí jednu z hlavních rezerv při snižování úrovně znečištění životního prostředí v nedostatečném třídění a sběru odpadů. Pokud se má situace zlepšit, je potřeba, aby se do třídění a sběru odpadů zapojilo v období od roku 2020 do roku 2040 každý týden víc než milion nových domácností. Ty by se měly rekrutovat hlavně z ekonomicky středně vyspělých zemí, kde se plasty sbírají a třídí jen málo. Takto získaný odpad musí být následně podroben recyklaci.

Další velkou rezervu představuje neekologická likvidace plastů ukládáním na skládkách komunálního odpadu, pálením nebo prostým pohozením. Ze skládek se mohou plasty postupem času dostávat do vodních i suchozemských ekosystémů. Při likvidaci pálením vznikají nebezpečné zplodiny poškozující lidské zdraví. Riziko neekologické likvidace je zvláště vysoké u plastového odpadu, který vyvážejí ekonomicky vyspělé země do zemí třetího světa, protože tam zhusta chybějí kapacity pro ekologickou likvidaci nebo recyklaci. V roce 2016 dosáhl tento „špinavý export“ objemu 2,7 milionu tun a do roku 2040 se vyšplhá na 3,8 milionu tun.

„Naše analýza dokazuje, že rychlé a koordinované akce kombinující opatření jak při výrobě plastů, tak při nakládání s jejich odpadem dokážou zvrátit sílící trend znečištění životního prostředí plasty. Zázračné řešení neexistuje. Přesto lze do roku 2040 snížit znečištění přírody plasty o 78 %, a to s využitím stávajících znalostí a technologií, přičemž náklady na práci s odpady budou nakonec nižší než v případě, že setrváme u stávajících přístupů,“ konstatují autoři v závěru studie.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze

LN, 3.10.2020