V září se planety Mars a Saturn, které spolu po celé léto dělaly společnost hvězdě Antares ze Štíra, rozprchnou. Saturn se z oblohy postupně vytratí. Země vrhne na Měsíc polostín a astronomické léto nás letos opustí předčasně už 22. září v 16:20 SELČ. Na konci září se objeví Merkur.

Po několik minulých měsíců jsme si mohli všímat nápadné trojice jasných svítících bodů nad jižním a později jihozápadním obzorem. Taneček Marsu a Saturnu okolo Antara vyvrcholil minulý měsíc seřazením do jedné přímky. V září můžeme na vlastní oči sledovat, jak Mars vůči hvězdám a Saturnu uhání po obloze na východ. Nejhezčí pohled na skupinku nad jihozápadním obzorem bude 8. a 9. září, kdy se ještě přidá Měsíc v první čtvrti.

Antares je hvězda – stálice. Pohybuje se tedy po obloze jen od východu k západu vlivem otáčení Země (kolo své osy) a současně ji každý večer ve stejnou hodinu najdeme poněkud posunutou k západu v důsledku toho, že Země okolo Slunce obíhá. A když to dobře dopadne, stihne to za rok kolem dokola (zatím to vždycky dopadlo). Vůči ostatním hvězdám se nepohybuje. Tedy skoro nepohybuje. Vlastní pohyb hvězd je tak pomalý, že bez měření jej za celý život nepostřehneme. Souhvězdí se viditelně mění až na časových škálách tisíců a desetitisíců roků.

Saturn se vůči souhvězdím přece jen pohybuje, ale velmi líně – kolem dokola to stihne za téměř 30 roků. Takže během několika měsíců se posune o sotva patrný kousek. Zato Mars frčí jako o závod. Mezi souhvězdími zvěrokruhu stihne jedno kolo za něco málo přes dva roky. Když počasí dovolí – a v září bývá jasných nocí docela dost – můžeme pravidelně po večerech pohyb Marsu sledovat.

A můžeme si všimnout ještě jedné zvláštní věci. Saturn je každý večer níž a níž. Přestože se stmívá čím dál dřív, jeho viditelnost se rychle zhoršuje. Je to tím, že jak my sami obíháme okolo Slunce, dostává se nám Saturn postupně do zákrytu za Sluncem. Ne tak Mars. Ten uhání směrem na východ, tedy proti směru zdánlivého otáčení oblohy, takže jeho viditelnost je (a nejméně do konce roku bude) pořád stejná. Jas Marsu postupně klesá, ale planeta je na obloze vidět čím dál delší dobu. Možná napoví graf:

Vraťme se však na chvíli k Měsíci. Ten byl v novu hned 1. září v 11:02 SELČ. Současně nastalo prstencové zatmění Slunce, ale od nás z něj nebylo vidět vůbec nic – pozorovatelné bylo v jižní polovině Afriky. Během návštěvy u Marsu a Saturnu se Měsíc ocitne v už zmíněné první čtvrti, konkrétně 9. září ve 13:48. Při úplňku 16. září (21:04) budeme moci pozorovat polostínové zatmění Měsíce.

Tedy spíše fotografovat než pozorovat. Planety, jak se zpravidla dozvídáme už na prvním stupni základní školy, nesvítí vlastním světlem. Jen odrážejí světlo sluneční. To ovšem znamená, že směrem od Slunce také vrhají do prostoru stín. Protože ale zdroj světla – Slunce – je docela veliký, vzniká okolo stínu ještě polostín:

(Zdroj:web ZŠ Matiční v Ostravě)

Při polostínovém zatmění Měsíc projde právě jen polostínem vrženým Zemí. Polostín navíc „řídne“ směrem k „okraji“ – tyto druhé uvozovky říkají, že ostrý okraj polostín vlastně nemá. Všechno dohromady to znamená, že na Měsíci, který je současně v úplňku, na první pohled nevidíme, že by byl nějak tmavší či zakrytý. Jen opravdoví znalci, kteří mají Měsíc „v oku“, snad dokáží poznat, že na jedné straně je trochu méně jasný než obvykle. Očima je polostínové zatmění prakticky nepozorovatelné. A příčina je právě v těch očích. Přesněji řečeno v našem zraku. Protože oči ve spolupráci s mozkem mají potřebu snižovat a vyrovnávat rozdíly jasu – souvisí to s Fechnerovým zákonem, o kterém jsem se v blogu už jednou rozepsal.

Když ale Měsíc vyfotografujeme, čip fotoaparátu zaznamená jas světla odraženého od měsíčního kotouče objektivně. Zkuste to. Potřebujete ale „dlouhou čočku“. Malým kompaktem nebo mobilem Měsíc vyfotíte jenom jako tečku. Můžete také zkusit přiložit objektiv fotoaparátu svého mobilu k okuláru dalekohledu (třeba triedru) – automatika dnes dokáže divy. Budete-li úspěšní, fotograficky polostínové zatmění Měsíce zaznamenáte. A kdy máte fotit? Nejlépe 16. září někdy okolo 21. hodiny, kdy je Měsíc nejvíc ponořen do zemského polostínu (ve 20:54 SELČ). Začátek zatmění (18:55) je prakticky současně s východem Měsíce nad náš obzor, konec pak ve 22:54.

V závěru září se také začne ráno na obloze objevovat Merkur. Ten je většinou moc blízko u Slunce. Chtělo by se napsat pořád, neřád. Ale občas se přece jen na obloze vzdálí o takový úhel, že jej za soumraku můžeme aspoň na chvíli zahlédnout. Zpravidla máme jednu dobrou příležitost na jaře, a to večer, a druhou pak na podzim, tentokrát ráno. Letos se Merkur ocitne 28. září v takzvané největší západní elongaci. Bude se nacházet 18° od Slunce a v dalších dnech bude zjasňovat. Jste-li ranní ptáčata, můžete jej zahlédnout v červáncích nízko nad východním obzorem. Ve dnech 28. a 29. září dokonce ve společnosti srpku Měsíce, který byl 23. září v 11:55 SELČ v poslední čtvrti:

Vězte, že vidět na vlastní oči Merkur patří mezi privilegia. My, kteří jsme Merkur někdy spatřili, tvoříme údajně pouze pětiprocentní menšinu. Nevím ale, jak ta statistika vznikla. Pokud jen dotazováním, pak je možné, že řada respondentů ve skutečnosti viděla něco jiného a ohledně vlastního pozorování Merkuru se mýlí. Takže jsme možná menšinou jen čtyřprocentní... Každopádně za nějaký ten „Have Seen Mercury Pride“ by to stálo, ne?