Zájmy čtenářů se mění, co bylo kdysi žádané a nedostupné, stává se předmětem zájmů „fajnšmekrů“ a upadá do zapomnění. Když u nás v roce 1970 vyšlo Jitro kouzelníků od Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse, bylo to pro milovníky záhad všeho druhu doslova zjevení. Do té doby byly k mání především knihy Ludvíka Součka a Ericha von Dänikena. S literaturou tohoto druhou se však Jitro kouzelníků nijak neprolínalo, přinášelo spoustu vědeckých záhad, magii, okultismus a společnost a vědu ovlivňující tajné spolky. Náklad 20 000 výtisků byl rychle rozebrán. Kniha se pak na burzách prodávala až za dva tisíce korun československých. Tomu zhruba dnes odpovídá 20 000 a možná ještě o něco víc korun českých. Knihy mohou být investicí, ale v tomto případě to neplatí. Reprint původního českého vydání vydaný v roce 1990 v nákladu čtvrt milionu výtisků se již neprodal, kniha se nabízela ve výprodeji za pár korun a nedávno jsem jich několik viděl, podle stavu zřejmě nikdy nečtených, na hromadě k volnému rozebrání vyřazených knih ve veřejné knihovně.

Nicméně Jitro kouzelníků je stále, co se záhadologie týče, excelentní dílo. Samozřejmě z pohledu klubu skeptiků Sisyfos jde vesměs o nesmysly. Čtenáři si toho mohou být vědomi, ale berou to jako poutavé čtivo. Ostatně ne vše je vysvětleno a lidské poznání není uzavřená kapitola. Je to obdobné jako s verneovkami. Stále se čtou, i když čtenáři vědí, že se do středu země nelze sopečným kráterem vydat, že by nikdo nepřežil uvnitř vystřeleného náboje nebo že je nemožné podplout pod ledem Antarktidu. Skeptiky bez fantazie tyto prohřešky mohou rozrušovat, ale v těch knihách je stále něco, co bude čtenáře přitahovat.

Tajemstvími a záhadami s vědeckými aspekty doslova přeplněné Jitro kouzelníků nelze rozebrat na několika stránkách. O to se nemá smysl ani pokoušet. Kniha odkazuje na četná literární díla. Některá u nás vyšla v meziválečném období a pak znovu až po roce 1989. Odkazů na literární díla je v Jitru kouzelníků mnoho. Zde zmíním jen ta, která si jsou v něčem podobná. Z autorů známých u nás již v meziválečném období to jsou Angličan Edward Bulwer-Lytton (1803-1873) a Polák Antoni Ferdynand Ossendowski (1876-1945). Teprve po válce u nás vyšlo několik krátkých povídek Američana Howarda Phillipse Lovecrafta (1890-1937), jehož kompletní literární dílo bylo v češtině vydáno po roce 1989. U těchto autorů se objevuje myšlenka, podle níž v naší blízkosti žijí ještě jiné bytosti, které v jistém okamžiku přijdou a lidstvo nahradí.

V roce 1871 vychází román The Coming Race od Edwarda Bulwera-Lyttona. České vydání z roku 1922 nemá název připomínající jeho pojmenování v Jitru kouzelníků (Plémě, které nás nahradí). Jmenuje se Budoucí lidstvo. Popisuje obyvatelé podzemního světa, národ Vril-ya modrých oči a zlatitých vlasů, kteří žijí v dokonalém uspořádání v podzemních městech. Disponují neomezenou energií zvanou vril. Autor jako návštěvník podzemního světa je svou průvodkyní seznamován se všemi stránkami tamního života, včetně podstaty a fungování vrilu. Celá kapitola románu se zaobírá gramatikou jazyka národa Vril-ya. Je to bráno vážně, nechybí srovnání a citace z práce existujícího britského jazykovědce. Po všech stránkách dokonalá společnost nepotřebuje právníků a chudoba je neznámá stejně jako zločin. Mají přísloví: „Není štěstí bez pořádku, není pořádku bez autority, není autority bez jednoty“. Podle legend kdysi národ Vril-ya obýval náš svět, byl ale z něj vyhnán. Krutými boji vyčistili svou rasu a dosáhli „nejčistšího vývoje“ svých lidí a vrcholu vzdělanosti. Vrchol ale ještě není dosažen, stane se tak, až se vrátí na horní svět a ovládne veškeré nižší národy.

Město odzemního národa Vril-ya

Také u Lovecrafta se setkáváme s motivem bytostí, které zde kdysi byly před lidmi a jednou se vrátí. Všechny Lovecraftovy povídky jsou založeny na základním mýtu, podle něhož dříve tento svět obývala jiná rasa, která experimentovala s černou magií a tak přišla o svůj domov. Upadla do jakéhosi smrtelného spánku, avšak je stále připravena vrátit se na Zemi a vládnout. Lovecraft tím v literatuře hororu vytvořil „mýtus Cthulhu“. Bytosti této rasy představující síly dobra sídlí někde ve vesmíru, zástupci sil zla v mořských hlubinách. Nejde o žádné duchovní bytosti, nýbrž o bytosti skutečné, k lidem nepřátelské. Tolik velmi zjednodušeně o základní myšlence, která je literárně rozvedena v různých námětech a vždy propracována do největších podrobností.

Zatímco obyvatelé podzemního světa Bulwera-Lyttona a Lovecraftovy bytosti „mýtu Cthulhu“ jsou literární fikce, stejně jako celé literární dílo těchto autorů, jde u Ossendowského o cestopis. Nikoli smyšlený, ale zaznamenaný na skutečně vykonané cestě.

Ossendowski byl polský vědec, cestovatel a spisovatel. Před ruskou revolucí žil převážně v Rusku. V Petrohradě studoval matematicko-fyzikální fakultu. Hodně cestoval po Asii. Po studentských nepokojích v Petrohradě odešel v roce 1899 do Paříže. Na Sorbonně pokračoval ve studiu u Marie Curie-Sklodowské. Doktorát získal v Rusku, kde pak na univerzitě v Tomsku od roku 1901 přednášel chemii a fyziku. Po vypuknutí rusko-japonské války se v roce 1905 přestěhoval do Mandžuska. Ve Vladivostoku vedl pobočku Ruské geografické společnosti, cestoval po Sachalinu, Koreji a v oblasti Beringovy úžiny. Zabýval se výzkumem rudných ložisek a vydal svůj první román. Po neúspěchu revoluce v roce 1905, jíž se zúčastnil, byl politicky aktivní. Po zatčení ho vojenský soud za spiknutí odsoudil k trestu smrti, který byl změněn na několik let nucených prací. Po propuštění odchází v roce 1907 z Ruska a věnuje se literární činnosti. V románě V lidském prachu Ossendowski popsal svůj pobyt v ruských věznicích. Získává popularitu, jeho práci oceňuje Tolstoj a tak se v roce 1908 vrací do Petrohradu. Po vypuknutí války v roce 1914 vycházejí jeho romány o německých špionech v Rusku. Píše články o německých a rakousko-uherských válečných zločinech a vrací se na univerzitu, tentokrát do Omsku. Aktivně vystupuje proti říjnové revoluci, spolupracuje s vládou vedenou Kolčakem a po jeho porážce je nucen z bolševiky kontrolované Sibiře uprchnout. Putuje ze Sibiře přes Mongolsko, poušť Gobi, Čínu a Tibet. Z Tibetu se vrací přes Mongolsko a Peking do Šanghaje a přes Japonsko do USA. V Americe pracoval pro polskou diplomacii. Byly vysloveny domněnky, že se věnoval špionáži. Ve Spojených státech vydal v roce 1921 onu knihu, na kterou odkazuje Jitro kouzelníků – Beasts, Man and Gods. V roce 1923 kniha vychází v polštině a roku 1925 v českém překladu Michala Hynaise z polštiny pod názvem Krajem lidí, zvířat a bohů. Kniha byla přeložena do 19 jazyků. Autoři Jitra kouzelníků dávají vydání tohoto cestopisu do souvislosti s vydáním Hitlerovy knihy Mein Kampf. Mohl být Ossendowského cestopis Hitlerovou inspirací? Znát ho mohl, pokud se alespoň trochu zajímal o tehdejší bestsellery. Cestopis měl obrovský úspěch, rozšířil se po celém světě. Lidi zajímalo, co se před několika lety odehrávalo v Rusko zachváceném revolučním chaosem, za občanské války na Sibiři, jak to vypadá v srdci Asie v Mongolsku a v tajemném Tibetu.

Podle autorů Jitra kouzelníků je v Ossendowského cestopise poprvé veřejně vysloveno jméno Agarthi, které dávají do souvislosti s pozdější nacistickou ideologií německého nacionálního socialismu. Podle Bergiera a Pauwelse Hitler byl, jak říkali zasvěcenci, „držitelem klíčů od království Agarthi“.

Antoni Ferdynand Ossendowski si na rozdíl od Bulwera-Lyttona a Lovecrafta sám nic nevymýšlel. Se jménem Aharti, označující podzemní říši, která se rozkládá pod všemi zeměmi světa, se poprvé setkal na Sibiři, kde v kotlině u Aršanu (dnešní obec v Burjacké republice v Ruské federaci, známá minerálními vodami, lázněmi a tibetským budhistickým chrámem) dozvěděl při svých cestách po Asii. V místě, z něhož vycházely sirné výpary, byl nápis „Vchod do říše podzemí Aharti“. S přesvědčením o existenci Aharti se setkal v budhistických klášterech. V podzemí sídlí Vládce světa. Obyvatelé Aharti jsou lidé učení a ovládají magii. Rozsah jejich vědění a schopností si nelze představit. V jejich rukou je život i smrt národů. Mohou svými magickými silami ovlivnit život na zemském povrchu. Taková vyprávění slyšel Ossendowski v klášterech od budhistických učenců, ale i v mongolských jurtách. Několik vyvolených Aharti navštívilo, aby podali zprávu. „Bylo to“, jak napsal, „vypravováno hlasy vážnými, nepřipouštějící pochybnosti“.

V městě Urga (Ulánbátar) se Ossendowski setkal s velitelem města, kterým byl Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg (nar. 10. 1. 1886 Gratz, Rakousko-Uhersko). Byl znám jako „krvavý baron“ Ungern. Před válkou studoval Ungern na námořní akademii v Petrohradě. Účastnil se rusko-japonské války. V roce 1906 začal studovat na vojenské akademii. Již tehdy se zabýval budhismem a okultismem. V letech 1914-1916 bojoval na východní frontě v Prusku, Haliči a Karpatech. Byl mnohokrát vyznamenám. Při rvačce na dovolené zmrzačil pobočníka velitele města a jen díky své vojenské minulosti a Wrangelově intervenci byl odsouzen na dva měsíce vězení. Pak byl odvelen do Vladivostoku. Od roku 1918 bojoval proti bolševikům. Využil i podpory československých legií. V lednu 1921 Ungernovo vojsko dobylo Ulánbátar. Jeho vojáci město tři dny plenili a ničili. Na budhistickém obřadu byl prohlášen za inkarnaci božstva. Vyznával pravoslaví a byl budhistou. Byl znám jako fanatický antisemita, který dal svolení k drancování židovských obchodů. Chtěl podniknout výpravu do Tibetu, ale vojáci se začali bouřit. 20. srpna 1921 byl Ungern zajat bolševiky a po soudu15. září 1921 popraven v Novonikolajevsku (dnes Novosibirsk).

Ossendowski byl s Ungernem při svém pobytu v Ulánbátaru v úzkých vztazích. Zřejmě mu v některých věcech radil, ale tomu, co se mezi nimi dělo, se Ossendowski ve své knize vyhýbá a zaměřuje se na líčení Ungernových velikášských plánů. Ungern snil o znovuvzkříšení velkého Mongolska, sjednocení Mongolů, zmobilizování celé Asie. Chtěl vyrazit do velkého boje, který by zničil spekulativní kulturu Západu přivádějící lidstvo do zhouby, otravujíc je bacily revoluce. On, Sternberg, jako budhista v čele všech spojených mongolských kmenů, spojených mezi sebou krví nebo budhismem, pod mravním vůdcovstvím Číny, země nejstarší a nejvznešenější duchovní kultury. Tak se probudí celá mongolská Asie a s její pomocí upevní mír i Boha na zemi zalité krví. Vydá se ve stopách slavného a moudrého Čingischána.

Jestliže se Hitler něčím z Ossendowského knihy inspiroval, byly to skutečně fantastické vize o podzemní říši? Nemohlo to být něco jiného? Třeba osoba „krvavého barona“ Ungerna. Ossendowski se zúčastnil obřadu v klášteře nedaleko Ulánbátaru. Zaujalo ho, že Ungern, který prolistoval díla všech západních filosofů a znal evropskou literaturu a vědu XIX. a XX. století, se modlil před sochou Budhy. Za oltářem s 80 stop vysokou sochou z pozlaceného bronzu visela obrovská žlutá vlajka se svastikou. Podle Ungerna znak Čingischána. V jeho stopách a pod jeho znamením se chtěl v čele sjednocené Asie vydat proti dekadentnímu Západu. Zdá se to šílené, jde však o přímé svědectví Ossendowského. V podzemní říši Aharti (Agarthi) nebyl, zato ve společnosti Ungerna strávil hodně času a měl možnost jeho záměry poznat. Stěží se někdy dovíme, jak tomu skutečně bylo. Lze jen spekulovat. Vědět vše by byl konec záhad, a to by byla velká škoda.