Je nevlídno, ba řekl bych, že dokonce kořalečno. Bohužel poslední nabídce počasí nemohu vyhovět, neb v půl třetí ráno odcházím do práce. I když nevím, jestli tam budu něco platný. V pátek ráno sedm pět sedma chytla po startu v Praze ptáka do motoru. Kapitán ale pokračoval do Budapešti. Teprve po přistání údajně zjistil, že je jeden motor v háji. Když jsem viděl, jak vypadaly lopatky dmychadla, tak ten motor musel třást jako blázen. Ale kapitán má vždycky pravdu. Takže motor budou měnit v Budapešti a ne v Praze, což není pro mne zase tak špatné. Přes den měnit motor a v noci dělat průlety a v tomto počasí, to není zrovna krásný zážitek. A pochybuji, že nás aerolinka nechá dělat motor v hangáru. To by musela mít naše firma smlouvu o poskytnutí hangáru a za to se platí….

V televizi je jeden z mnoha pořadů o vaření: Karolína, domácí kuchařka. Tu paní upřímně nenávidím. Kromě jejího oblíbeného rčení „Jak říkávala už moje babička…“ je vidět, že ta otomilá baba neumí vařit, protože drží kuchyňský vercajk jak Žižka telefon. Existuje ještě blbější pořad o vaření a ten se jmenuje Herbář, kde dvě anorektičky předvádějí, jak by se dalo vařit, kdyby to uměly. Ty jsou také otomilé. Moje maminka říkávala, když něčeho byla přehršel, že vaří každý, kdo má do zadele díru.

Mé obě životní družky byly letušky, takže díky jejich časté nepřítomnosti doma jsem zužitkoval, co jsem se zamlada naučil. Nouze naučila Dalibora housti a vzpomněl jsem si, jak jsem v období beďarů byl naštvaný, když jsem měl doma vařit. „Jen se to nauč, bude se ti to hodit!“ Ale pak jsem byl rád, že jsem si aspoň trochu osvojil řemeslo. Nakonec jsem dostal k vaření velmi kladný vztah a neměl jsem dojem, že vaření je urážka mé mužské ješitnosti. A vaření musí člověk milovat, jinak to stojí za prd. Ostatně všechno, co člověk dělá, má dělat rád, pak je to na tom vidět a u vaření je to i cítit na chuti.

Mám kamaráda ze školy. Je to asi největší odborník přes auta, myslím tím jejich historii, neznám nikoho lepšího. Jeho manželka nikdy nepřizná, že by něco, nedejbože, neuměla nebo neznala. Což se týká i vaření. Také je hubená (na rozdíl ode mne). Já vím o spoustě věcí kulové a klidně to i přiznám, v tom má pýcha neutrpí.

„No, já ráda dělám fazole, Tomáš je má rád.“ „Jak je děláš?“ „Kupujeme bílé od firmy Gianna.“ „Já se neptám na značku, ale jak je děláš. Já je dělám na několik způsobů, dokonce kdysi jsme s bráchancem nejedli nic jiného než fazole a za ušetřený peníz jsme si kupovali rum. Říkali jsme této akci Fazole stokrát jinak! Udělali jsme to „na cibuli“. „Jak na cibuli?“ „No na sádle uděláš cibuli, na to dáš nakrájeného buřta a když je to obdělané, tak na to hodíš konzervu fazolí. A pak tam nasekáš nějakou feferonku, rajče nebo protlak, dáš karí nebo jiné koření. Musí to mít švih!“ „Počkej, já si to napíšu!“ „Co si chceš psát, proboha?“ Došlo mi, že tu konzervu fazolí jen otevře a ohřeje, brr!

Speciální kategorií vaření je vaření ze zbytků. Zuzanina babička prý byla mistrem kombinací, například zbytek sekané, opečené plátky knedlíků, trocha vlašského salátu, na to nastrouhala mrkev s pomazánkovým máslem. Jako moučník slaný dalamánek s povidly. Kombinace téměř německá! Musím se pochlubit, že i já jsem se několikrát v kombinacích vyznamenal! Minulý týden jsem dělal omáčku na špagety a udělal jsem k tomu masové koule. Trochu toho zbylo, ale zase ne tolik, aby se někdo najedl. Tak jsem koule nakrájel a i s omáčkou hodil do gulášové polévky, kterou jsem dělal od základu. Jestli si myslíte, že se olivy popraly s gulášovkou, jste na omylu, byl to takový chuťový akord! Sice nezvyklý, ale akord. Stejně tak jsem zužitkoval minulý týden zbytek cibulačky, to jsem použil jako základ zelňačky a vznikla tak polévka maďarsko-francouzského přátelství. Ale když může být v mraženém „tradičním českém leču“ mrkev, nesmí se člověk ničemu divit. Když jedu s Honzou a synovcem a dětmi na chalupu, přejí si polévku po-pa, což je polévka, kterou udělám v pondělí a přidávám každý den něco, takže to začíná někdy jako kuřecí vývar a končí to klidně jako hrachovka. Rozletu se nemá bránit!

Protože je zima, udělal jsem k obědu thajskou rybu. Ta je jednoduchá a chodil jsem na ni v Bangkoku na letišti pod dálnicí do jedné vyvařovny. Koukal jsem, jak to dělají, a je to, přátelé, jednoduché. Potřebujete k tomu rybí filé, červené kari, zázvor, česnek, cibuli a pórek. Kari, strouhaný zázvor a česnek ve voku upražíte na oleji, hodíte na to na kostky nakrájené filé a když je vše hotové a smíchané, hodíte na to uvařené čínské nudle a nakonec se na to prskne jedno vajíčko. Není to zrovna dieta, ale jídlo má mít nějakou chuť.