Myslím, že už je moc málo pamětníků na ony příšerné protektorátní časy, kdy dostat se na gymnázium bylo pro českého kluka podobné „unikum“ jako se dostat potom za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.

Nejprve tedy o tom gymplu. V roce 1942 po Heydrichiádě to byla skoro drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem, aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu. K tomu bylo třeba si opatřit křestní listy tří generací nazpět: rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili naši předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Žid, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy a dvě své fotografie 6x9 cm, z profilu a z ánfasu. To zase kvůli typu „nordická rasa“, tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité posudkové kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy). Každé ráno nás budila Hitlerjugend v půl sedmé tím, že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování. Divil jsem se vduchu, co to je za blbečky, že tady takhle šaškují, a netušil jsem, že už za tři roky se bude podobně blbnout i u nás v obnoveném Československu. Jenom místo hnědé barvy nastoupí rudá.

Po osobní hygieně u plechových žlabů byl nástup na snídani (chleba, marmeláda a čaj) a přesně v osm hodin začínala výuka v jednotlivých třídách po třiceti žácích a hodinu před polednem se psaly písemné testy z probírané látky.

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle důležitosti ve smyslu německého předpisu: 1. němčina, 2. tělocvik (každý den odpoledne), načež matematika a geometrie a fyzika, potom německý zeměpis a dějepis a společenská výchova.
Nakonec jsem po tom celém humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem moc malý a ve skocích a bězích jsem nestačil o hlavu větším žákům. Ale přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na právě uvolněné místo po jednom propadlém primánovi, a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do druhého ročníku, tj. do sekundy.

Roky plynuly, pak přišel konec války (1945), pak Rudý únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl - dle předsedy komise z kádrových důvodů - propadnout z češtiny, ale našla se dobrá duše, češtinářka „Maruška“, která to neodsouhlasila.

Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze fáma, že strojařina je přeplněná a dostat se tam je nemožné, a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu halt nečím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny - až na ty „nejhorší“ případy jako syn kulaka, syn fabrikanta či dítě z buržoazní rodiny, které odmítla. A tak jsem se tam dostal i já, navzdory mému prachmizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák Vladimír Šváb, syn Karla Švába, v té době úžasně vysokého zvířete, náměstka ministra národní bezpečnosti (posléze popraveného v procesu se Slánským a dalšími deseti kumpány).

A zatímco se v Evropě válčilo a po válce popravovalo, Duke Ellington skládal nádherné melodie jako například tuto:

Převzato z Toms.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora