Pamětníků ubývá, dětské vzpomínky jsou překrývány pozdějšími událostmi a jejich význam zkreslován v duchu politických pohledů, které se za těch 70 let několikrát otáčely jak ta pověstná korouhvička. Bylo mi pět let, školka v naší zcela české vesničce Povonín u Zábřeha na Moravě nebyla, tak jsem zřejmě vzpouzel po okolí s malým dozorem maminky, která měla víc než dost starostí s třemi ještě mladšími sourozenci. Tři starší bratři už se dozoru vzpírali, vzpomínám si, jak za kredencem měli mapu, na které sledovali pohyb fronty a snažili se odhadnout konec války. Tak se stalo, že 7. května otec, kdysi rakouský voják těžce raněný na haličské frontě, který se štěstím přežil, podle svých zkušeností rozhodl nás přestěhovat do sklípku pod domkem. kam rodiče přenesli několik ranců s peřinami a trochou šatstva, tedy toho, co by mohlo shořet. Zrovna doma neměli chleba, tak maminka upekla jakési placky, které mi vůbec nechutnaly.

Ráno 8. května nás vzbudily výbuchy, mohlo jich být do deseti, pak ticho a sousedčino volání: “Už vylezte, váš Vašek je mrtvý, leží tady před domem.“ A výkřik zděšené maminky: „Panebože!“ Vašek byl ze starších bratrů nejmladší, bylo mu 14 let. Se svými kamarády byli u kapličky vyhlížet, kdy se na Ovčárách objeví první Rusové. Když začala kanonáda, utíkali domů, ale on a jeho kamarád Toník, příjmení už nevím, byli zasaženi střepinami a zemřeli.

Celé desítky let si kladu otázku, co vedlo ustupující Němce k tomu, že začali z kanónů střílet na vesničku o asi třiceti domcích, ze které na ty dva kilometry viděli jen několik střech a ze které je nikdo neohrožoval. Zřejmě směsice vzteku a zklamání z porážky, hrozba zajetí na Sibiři, třeba i bolest ze ztráty kamarádů, kdo ví... Psychika poraženého vojáka je nevyzpytatelná. Takových obětí bylo v těch posledních dnech agonie Německa mnoho a tragika je v tom, že to byl poslední den války. Dnes by ti kluci byli dědové starší než já a těšili by se z vnoučat.

Pak si pamatuju na pohřeb, kdy jsem se leknutím rozplakal, když mládenci z Revoluční gardy stříleli bráškovi čestnou salvu. O nich jen několik slov. Vím, jakou si RG později získali pověst, když je veřejnost přejmenovala na Rabovací gardy. Jenže tito mladí muži z naší vesničky, bylo jich okolo deseti, se chopili pušek, když bylo třeba v noci hlídat. Po okolních lesích se potloukali rúzní lidé a pamatuju si na střelbu, dávky ze samopalů i jednotlivé výstřely, a to všechno ještě násobila ozvěna. Tenkrát ještě policejní jednotky nebyly, státní správa byla v rozkladu, nová se teprve tvořila a ochranu domovů musela zabezpečit svépomoc. Wervolfové byli hrozba, nebyl to jen výmysl. Kdo z mladých mužů by dnes byl ochotný dobrovolně riskovat život? Nezavírám oči před tím, čeho se někteří z RG dopouštěli, ale neházejme je všechny do jednoho pytle. Jen připomenu spisovatele pana Nepila , který vzpomíná, jak coby šestnáctiletý příslušník RG cosi hlídal s puškou na rameni. Těžko si představuju, jak by se takový laskavý člověk dopouštěl zločinu. Stačila menší část, aby pošpinila pověst všech.

Ještě si vzpomínám na prvního ruského vojáka, kterého jsem viděl. Přijel na motocyklu, průzkum a motospojka zároveň, přes prsa měl samopal s tím rohlíkovitým zásobníkem, starší kluci říkali, že měl „sekačku“, výraz samopal ještě neznali. Další Rusové pak přijeli s malým náklaďáčkem, na něm hromadu cukru v plachtě a vyměňovali ho za vejce. I maminka ze zvědavosti vzala několik vajíček a vojáček jí za ně nasypal do zástěry asi kilo cukru. O život přišel ještě jeden soused, kterého prý zastřelili Rusové. V noci se dobývali do domu za jeho dcerou, on utíkal pro pomoc a oni ho zastřelili. Pak jsem slyšel, že to byli vlasovci, Kdoví ?

Všivá válka, nejen pro ty zbytečné oběti, i pro všechno, co následovalo potom. Kde jsme mohli být, nebýt jí? Pravděpodobně by se naplnila představa TGM o švýcarském modelu v ČSR, soužití s Němci by se zřejmě dostalo do podoby vzájemné tolerance. Necítím žádnou nenávist, jen smutek ze zmařených možností. Po optimizmu polistopadového období také znejistění z vývoje na Východě, kde jakoby zapomněli na své mnohem větší oběti, než přinesla střední Evropa. Dalšího kulatého výročí už se nemusím dožít, proto těch několik vzpomínek.