Kdysi, v dobách společenského pleistocénu, byl vysokoškolský titul jistou vizitkou jedince, dokladem, že prošel náročným procesem a obhajobou kvalitní diplomové práce. I tady se však časy mění.

Jen opravdoví pamětníci si vzpomenou na Jana Kalvodu, poslance a jednu dobu ministra spravedlnosti vlády ČR. Patřil k nejvzdělanějším a dle mého i nejchytřejším politikům své doby. Kdykoliv mluvil v médiích, vždy to bylo k věci a srozumitelné i těm, kteří neměli právnické vzdělání. Jeho politická kariéra skončila tím, že používal neoprávněně titul JUDr., ačkoliv byl „pouze“ absolvent právnické fakulty bez doktorského titulu (posléze si jej doplnil). On sám z této aféry vyvodil zásadní důsledky a skončil v čele Občanské demokratické aliance a politice vůbec.

V roce 2009 propukla aféra tzv. „turbodoktorů“ na plzeňské právnické fakultě. Byly zpětně nalezeny plagiátorské diplomové práce, „zrychlená doba“ studia (místo pěti let jen měsíce), a to jak u politiků napříč spektrem tehdejších stran, tak i u mnoha dalších veřejně činných jedinců, dokonce i mafiánů té doby.

Zdá se, že se někteří jedinci poučili a tak se začali ohlížet pro zahraničních fakultách, kde je kontrola jejich práce i doba studia hůře zjistitelná. Modelový příklad je pan Michal Hašek, který se honosí titulem JUDr. z university slovenského města Sládkovičovo, jehož diplomová práce by údajně neprošla ani na střední škole. Pamatujeme ještě kvalitní diplomovou práci „zimní ministryně spravedlnosti“ Táni Malé. Příkladů by se našlo přehršel a to ve všech politických stranách a hnutích, co jich v parlamentu máme.

Nyní je na tapetě pan PhDr. Ing. Mgr. Jan Hrnčíř, MBA, LL.M. z SPD, u něhož vyplynulo, že tituly sbírá rovněž v zahraničí a současně se angažuje v jejich prodeji zájemcům za tučný obolus.

Jsem pamětníkem dob, kdy soudruzi z komunistické strany usoudili, že být jen dělníkem už není dostatečně salonfahig a že je potřebné ozdobit své jméno nějakým přívažkem. Gymnasium se tedy smrsklo na rok a poté nastal problém „kam s ním“. Právnické i medicínské studium bylo náročné a nejspíše by se nenašel nikdo, kdo by si od podobného vysokoškoláka nechal ovázat palec či se nechat zastupovat v jakémkoliv soudním procesu. I inženýr musel něco umět a bez patřičného vzdělání mohl barák spadnout někomu na hlavu nebo se mohla podělat vysoká pec či velkokapacitní rypadlo.

Takže byl vymyšlen titul RSDr. (doktor společenských věd, v překladu však přesněji Rozhodnutím Strany Doktor). Tam nikdo nikomu nemohl zásadně ublížit, když pominu pitomce, kteří zkoušeli „politiku“ na jiných vysokých školách a tu a tam někomu zničili odbornou kariéru.

Co vede dnes lidi, podobné panu Haškovi, Hrnčířovi a dalším, aby si podvodným způsobem opatřovali tituly? Dle mého za tím může být jakási snaha se vyrovnat těm, kteří si je opravdu zasloužili svým umem, s vědomím, že oni by to prostě nikdy nemohli dát. Pocit méněcennosti vůči opravdu vzdělaným, z kterých mají mindrák a potřebu se jej zbavit tím, že se své jméno ozdobí nesrozumitelnými před a příponami? A to s vědomím, že je to jen obyčejný švindl, protože teprve v praxi se pozná, kdo je opravdu dobrý a kdo nestojí za nic.

Co s tím? Víme z aféry v Plzni, že odebrat i takto podvodem přidělený titul není snadné. Že plzeňská práva získala díky této aféře nepříjemnou pachuť, která neprávem poškodila i poctivé studenty, kteří s popsanou praxí neměli nic společného.

Osobně bych se přimlouval, aby kupříkladu reportér, který pana Hrnčíře či jemu podobné oslovuje, vždy poctivě při vyslovení jeho jména pečlivě a pomalu vyjmenoval všechny jeho tituly. Aby stejný reportér ony rychlokvašky vždy poptával na detaily jejich diplomové práce a okolnosti získání četných přídomků k jejich jménům.

A možná ti, kteří mají tituly právem, je přestali uvádět. Jednak blízcí, co je znají, dobře o jejich kvalitě vědí a je jim to tak trochu jedno. A za druhé by možná poklesla touha slabších duchem je získávat jako papírové růže na střelnici.