Text pana Jana Kovanice „Jak jsem se stal odpíračem“ ze 14.2.2024 opomíjí jednu velice důležitou věc. Pokud je mi známo, má být převzat (alespoň z větší části) současný německý zálohovací systém. Protože s tímto systémem mám (vzhledem k příbuzným v Německu) určité praktické zkušenosti, jsem jeho odpíračem také, ale z trochu jiných důvodů než Šaman.

Zálohovanou PET láhev (další obaly v době, kdy byli příbuzní naživu a jezdilo se k nim, nebyly) bylo možné vrátit pouze v síti prodejen, v níž byla zakoupena, a jen ve stejné spolkové zemi.

Takže, přeneseno na naše poměry, láhev od nápoje, zakoupenou v Peny, byste nevrátili ani v Albertovi, ani v Lidlovi, ani v Tescu či jiném řetězci (leda by některé spolu uzavřely smlouvu toto umožňující). Láhev od nápoje zakoupeného v Brně, byste nevrátili v Praze, ale patrně ani v Olomouci nebo ve Zlíně. Kdo si koupí nápoj třeba na benzínce k osvěžení po cestě, má prostě smůlu.

Aby toto fungovalo, byl v Německu na každé PET láhvi vytištěn speciální čárkový kód, obsahující minimálně onu informaci o prodejci a lokalitě, kde byla prodána.

Aby to bylo ještě „veselejší“, onen čárkový kód byl vytištěn speciální barvou, velmi náchylnou na setření nebo jiné poškození (už pouhé opakované vyjmutí láhve z chladničky a vrácení zpět, spojené s orosením, může čárky rozmazat k nečitelnosti, jak jsem tomu byl svědkem). Jakýkoli dotek kód rozmaže s znečitelní, stačí o něco zavadit, třeba o ubrousek, když se dává láhev na stůl (kód je daleko menší než normální čárkové kódy, aby snadněji došlo k jeho poškození po celé délce čárek).

Láhev s nečitelným čárkovým kódem vám nevezmou, respektive za ni nedostanete zpět zálohu. Z vratné láhve se stane láhev nevratitelná. V Německu pak měli speciální krabice, do nichž Němci, dušičky stádní, tyto láhve pokorně házeli. Faktem je, že nikdy jsem tuto krabici neviděl prázdnou.

Jak tohle bude řešeno v Česku, opravdu nevím. Předpokládám, že dříve nebo později dojde k nasazení modelu „flašku vám vezmeme a pak vám sdělíme, zda vám milostivě zaplatíme, nebo ne“. Aby lidé třeba ty flašky neházeli někam „do ekologie“. Což ovšem narazí na to, že nejsou všechny plasty zálohované a PET láhev může v tomto úkonu substituovat jiný plastový obal (obava, nikoli návod).

Protože se o zavedení zálohování PET lahví diskutuje už delší dobu, ještě před covidem jsem zachytil přiznání jednoho z propagátorů tohoto systému (snad na Ekolistu), že se tehdy navrhovaný systém začíná vyplácet od cca šestnácti procent nevrácených láhví. Pokud by bylo nutno zaplatit zpět více záloh než těch cca 84 %, systém by se stal nerentabilním (je třeba si uvědomit šílené náklady na ony čárkové kódy, na distribuci nápojů podle nich, na logistiku jejich čtení atd.).

Jistěže je takovýto systém z morálního hlediska ryzí zlodějina, byť posvěcená poslanci vládní koalice. Už jen to by mělo vést k jeho odmítnutí.

Další důvod k odmítnutí tohoto systému je ten, že u nás máme značně vysokou návratnost plastů (do žlutých kontejnerů), vyšší než v některých státech, které už ono zálohování zavedly a jsou nám dávány za příklad. Dokážu si představit, že pár nevrácených záloh bude zcela jednoznačně demotivovat v podstatě kteréhokoli občana (mimo naprosto tupé ovce) přinejmenším k sabotování třídění odpadu a házení všeho do popelnice na směsný odpad či házení plastů do papíru, skla nebo kovu, a naopak (opět obava, nikoli návod).

Protože jsme lepší než některé státy, které zálohují, je zavedení zálohování porušením oné známé vojenské zásady: „Nesnaž se spravovat něco, co funguje“.

Pochopitelně, onen požadavek na vymytí láhve s tímto systémem spojený má zcela jistě v první řadě zvýšit procento porušených čárkových kódů. Navíc je z hlediska ekologie naprosto nesmyslný, protože vymytí 100 000 lahví v nějaké specializované myčce, která může recyklovat použitou vodu, bude daleko energeticky úspornější a může uplatnit i mnoho dalších postupů, které její činnost zefektivní, je daleko ekologičtější než když ve 100 000 domácnostech bude vymyto po jedné láhvi za naprosto šílené spotřeby pitné vody i energie. Takže tímto požadavkem se stává zálohování PET láhví i silně antiekologickým (jako ostatně téměř vše, co je pod pláštíkem ekologie zaváděno).

Je jasné i to, že tento systém bude brzy chápán občany jako silně amorální a přispěje k jejich obecně negativnímu pohledu na ekologii jako takovou (jistěže jako jeden z mnoha důvodů tento postoj zaujmout). Z tohoto hlediska připomíná nadšené propagování tohoto systému ekologickými organizacemi i aktivisty onoho pána, který uřezával větev ze stromu tak, že se na ni posadil a přepižlal ji mezi sebou a kmenem.

Samozřejmě bych neměl nic proti systému, v němž bych dostal zálohu i za sešlapanou láhev či konzervu, tedy ve stavu, v jakém je dnes házím do příslušných kontejnerů na plastový resp. kovový odpad. Problém je, že na tomto systému by se nedalo vydělat, takže takový systém zálohování zcela jistě nikdo zavádět nebude.